(29.11.1928 – 18.3.2025)
Dne 18. březnaletošního roku zemřel Dr. med. Friedrich-Wilhelm Eickhoff ve věku 96 let, lékař pro neurologii a psychiatrii, řádný člen Německého psychoanalytického sdružení (DPV) a čestný člen České psychoanalytické společnosti (ČPS). Paní Dr. Phil. Dipl.-Psych. Jutta Gutwinski-Jeggle na něho vzpomíná jako na posledního žijícího zakladatele DPV-Institutu Stuttgart-Tübingen, ke kterému od roku 1971 po celý čas své odborné činnosti neodmyslitelně patřil a každoročně se donedávna s ostatními v užším kolegiálním kruhu ve své oblíbené restauraci setkával.
Také on byl postižen důsledky komplikovaných výcvikových identifikací a vnějšími problémy vyvolanými příčinami a následky rozdělení německé psychoanalýzy na Deutsche Psychoanalytische Vereiningung (DPV) a Deutsche Psychoanalytische Gesellschaft (DPG). V kontrastu k dojmu, který ve svém okolí vyvolával, tedy vědce pracujícího pouze s objektivními fakty, univerzitního učitele s bohatou publikační činností, pracoval již od roku 1973 výlučně v soukromé psychoanalytické praxi v Tübingenu, jeho syn ho charakterizoval jako „soukromého učence“. Před třemi lety zemřela jeho manželka, se kterou sdílel 61 let své psychoanalytické a kulturní zájmy, manželský pár bylo možné zahlédnout na většině významných psychoanalytických konferencí a kongresů své doby.
Brzy po odhalení zločinů v nacistických koncentračních táborech se zasadil v posudkové činnosti o uznání souvislosti mezi psychickým utrpením a zážitky v táborech. Hlavní oblasti jeho odborné činnosti zachycují tituly dvou dílů jím vybrané sbírky vlastních prací a to „Primární identifikace“ a „Teorie svedení-melancholie-odložená akce“. Při četbě jeho textů může čitatel nabýt dojmu těžko překonatelné houštiny znalostí a vědomostí pisatele, které nám sděluje, a podlehnout pokušení četbu odložit, celkové vyznění jeho práce však může svojí citlivostí a lidskostí čitatele docela příjemně překvapit. Povědomí o jeho dlouholeté odborné spolupráci s Wolfgangem Lochem, a jeho a jím propracovávané psychoanalýze implicitní vnitřní „konstruktivistická pozice“ a péče o jeho odkaz jsou pravděpodobně s tímto dojmem v dobrém souladu. Řadu let s ním byl spoluvydavatelem a později roky samostatným vydavatelem Psychoanalytické ročenky (Jahrbuch der Psychoanalyse). Po smrti Wolfganga Locha se stal spoluzakladatelem „Archivu dějin psychoanalýzy“ a inicioval zřízení „Nadace Wolfganga Locha“.
Paní Gutwinski-Jeggle připomíná coby vrchol vědecké kariéry jeho hlavní referát na mezinárodním kongresu IPA, po Druhé světové válce prvním opět na německé půdě, a to v Hamburku v roce 1985. Referát s názvem „Převzatý nevědomý pocit viny“ společně s ukázkou analýzy dcery vysokého nacistického důstojníka mu přinesl mnohá mezinárodní uznání.
Řadu zážitků a zkušeností ze spolupráce s dr. Eickhoffem máme s německými kolegy společných. Dr. Eickhoff předsedal odborné komisi IPA, v níž byli ještě paní dr. Haydeé Faimberg a prof. Rafael Moses, když nás všichni tři provázeli na cestě od statutu psychoanalytické Studijní skupiny až k získání statutu České psychoanalytické společnosti jako součásti Mezinárodní psychoanalytické asociace (IPA).
Vzpomínám na supervizní sesse s ním, když jsme s pocity bezmoci přemýšleli o masivním mlčení, pozdních příchodech a nepřítomnostech mojí pacientky, a občas ještě „zaslechnu“ jeho podpůrné i věcně pomáhající „… Frau Ingenieurin… “. Bohužel mu již nemohu detailněji popsat, v čem se nakonec onen problém společné pacientky, později dostatečně psychicky stabilní a spokojené, dodatečně i humanitně vzdělané a sociálně úspěšné, ozřejmil a dostal smysl. Na závěr mohu potvrdit vzpomínku paní Gutwinski-Jeggle z Tübingenu, že pan Eickhoff i s našimi německy hovořícími členy, a nejen s nimi, rád zašel do restaurace, a že mu společný, laskavý a úlevný „gossip“ nebyl cizí.
