Psychoanalýza jako hledání pravdy

Vyhoštění Oidipa a Antigony z Théb (Eugène Ernest Hillemacher)
Vyhoštění Oidipa a Antigony z Théb (Eugène Ernest Hillemacher)

Poznal jsem spoustu lidí, kteří jsou v psychoanalytických výcvicích a psychoanalytické myšlení je něčím přitahuje. Někteří z nich jsou extroverti, kterých je všude plno. Někteří jsou zase značně uzavření introverti s velmi bohatým fantazijním životem. Občas přemýšlím, co je to, čím je psychoanalýza pro tyto často velmi odlišné osoby zajímavá. Co je tou přitažlivou sjednocující esencí značně rozkošatělé současné psychoanalýzy? Jedna z věcí, ke kterým jsem došel, je, že je to důraz na to co nejupřímněji a nejpřesněji porozumět tomu, co se v daném člověku a jeho vztazích s ostatními lidmi doopravdy děje. A to i když to někdy může být nepříjemné. Něco, co si velmi volně dovolím propojit s Havlovým souslovím “život v pravdě”.

“Pokud se chceš stát pravým psychoanalytikem, musíš mít lásku k pravdě, k vědecké pravdě, ale stejně tak i k osobní pravdě. Tato úcta k pravdě pro tebe musí být důležitější, než diskomfort vzniklý při setkávání se s nepříjemnými fakty. A to ať už tato fakta patří do vnějšího světa nebo do toho tvého osobního vnitřního.”

— Anna Freud

Život není jenom krásný. A naše duše také ne. Není jenom plná pozitivních společensky ušlechtilých emocí. Nemáme jenom “dobré” prosociální vlastnosti. Součástí našich duší jsou i věci, které jsou námi a často i společností, ve které žijeme, hodnoceny negativně.

Není náhodou, že Freud již od počátků psychoanalýzy zdůrazňoval u jeho klientů potřebu popsat právě “deriváty” agresivních a sexuálních pudů. Spousta z nás se domnívá, že dobří lidé nikdy nejsou agresivní. A už vůbec neprojevují agresi a s ní spojený vztek na veřejnosti. A sexualita je jenom něco, co patří domů za zavřené dveře. Potom je ale těžké porozumět našemu silnému vzteku, když nás nějaký náš kolega v práci překoná v něčem, na čem dlouhodobě pracujeme, a zabrání našemu vysněnému pracovnímu úspěchu. Nebo jak můžeme porozumět naší vlastní sexualitě, když si nemůžeme připustit, že nás přitahuje kamarádka, o které nás nutkavě napadají intenzivní sexuální fantazie, i když jsme zrovna relativně šťastně zadaní s někým jiným? A ještě k tomu když jsou tyhle fantazie třeba něčím “nestandardní”.

Pojmenování podobných věci je samo o sobě pro spoustu lidí velké tabu. Natož o nich mluvit nahlas a snažit je hlouběji reflektovat. Když už se nám podaří si něco podobného uvědomit, tak to raději často hned morálně zcela zavrhneme jako něco naprosto špatného. Podobné emoce bychom jako každý “správný člověk” vůbec mít neměly! Problémem ale je, že jsme potom ale odsouzeni tyto naše nepříliš reflektované vzorce nevědomě pořád dokola opakovat a do určité míry být v jejich zajetí.

A nejde jen o agresi a sexualitu. Psychoanalytici například velmi rádi (a velmi volně) používají slovo narcismus. Každý z nás máme něco, čemu se v lidovém jazyce říká „ego“. Každý z nás máme nějaké ego a jsme do určité míry sebestřední. Před sebou i ostatními máme tendenci dokazovat, jak jsme dobří. Abych byl upřímný, tak představě (nejen) z východní filosofie, že se člověk může “promeditovat” do stavu bez ega, nevěřím. Z mé osobní zkušenosti jedinci, kteří na veřejnosti (někdy více sofistikovaně, někdy méně) ostentativně prezentují, že jsou ti “vymeditovaní”, „pokorní“ a “nad věcí” mají paradoxně vlastně obrovské ego.

Každý z nás také určitě zažil situaci, kdy si nechtěl přiznat, že náš partnerský vztah je vlastně nefunkční. Nebo že ten, koho milujeme, o nás vlastně nemá zájem. Dostali jsme se do bodu, kdy bylo jednoduší se sebeobelhávat a žít v iluzích. Často to velmi dobře mohou vidět z vnějšku naši kamarádi. My ale máme z kdovíjakých důvodů sklony jejich postřehy ignorovat a obelhávat se. Smutným faktem je, že někteří lidé v podobných nefunkčních scénářích bohužel ztratí nemalou část svého života.

Na druhou stranu ale určitě netvrdím, že je potřeba o naší sexualitě, agresivitě, sebestřednosti, nefunkčních vztazích „radikálně upřímně“ s každým na potkání otevřeně mluvit. Většina z nás by se pravděpodobně shodla, že něco takového je také dost nezdravé. Nicméně je užitečné, když alespoň my sami jsme schopni tyto naše stránky reflektovat a vědět o nich. Potlačování podobných společensky nepřijatelných částí toho, kdo jsme, vede k tomu, že se k vnějšímu světu vztahujeme “nepravdivě”. 

Nepravdivé vztahování se k vnějšímu světu podle známého britského psychoanalytika Donalda Winnicotta vychází z falešné představy o sobě samém – takzvané falešného Self. Toto “Self” se poprvé začne objevovat v situaci, kdy se spontaneita dítěte (reálné Self) liší od očekávání a přání rodičů. Což vede k prvnímu zárodku neautentického vztahování se k vnějšímu světu, ve kterém začneme potlačovat vlastní subjektivitu a přizpůsobovat naši autenticitu okolnímu světu. To nás vede k tomu, že i později v dospělosti děláme vše pro to, abychom se okolnímu světu maximálne zavděčili a naplnili jeho očekávání. Snažíme se náš život neautenticky “ukontrolovat” podle toho, jací si myslíme, že bychom správně měli být a co bychom měli v dané situaci správně cítit (nebo necítit). Například neprožívat vztek na kolegu, který nás v pracovním úkolu zcela překoná. Nebo necítit přitažlivost ke kamarádce. Naším úkolem se stane žít ten “správný život”, který je směsí toho, co od nás kdysi očekávali rodiče a co od nás v současné době očekává okolí.

Problémem je, že pak přestáváme vědět, kdo vlastně doopravdy jsme my samotní. Uvnitř nás se pak například mohou začít objevovat podivné úzkosti, které nezapadají do naší představy o sobě a našem životě. Ztrácíme kontakt sami se sebou a naším reálným já. Ztrácíme kontakt s naší autentickou emoční pudovou složkou osobnosti. Nevíme, kdo vlastně doopravdy jsme.

I terapeuti a obecně lidi pracující v pomáhajících profesích mají sklony vztahovat se (nejen) ke svým klientům pouze pozitivně (dalo by se říct „sluníčkově“). Není vůbec nic špatného být k našim klientům pozitivní a přející. Problémy ale mohou nastávat, když potom do naší práce s klienty vůbec “nepustíme“ i naši přirozenou nespokojenost a naštvání, které v nás nevyhnutelně někdy vyvolávají. Nebo když nedokážeme oslovit méně společensky přijatelné části osobnosti našich klientů.

“Vnitřní pravdivost” jako cíl psychoanalýzy zmiňují například Betty Joseph, Hanna Segal a nejeden další psychoanalytik. Wilfred Bion se dokonce provokativně vymezoval vůči tomu, že by cílem psychoanalýzy měla být nějaká symptomatická úleva nebo adaptace okolní společnosti. Psychoanalýza by podle něj měla cílit právě k tomu, aby se jedinec sám k sobě pravdivě vztahoval a stával se tím, kým doopravdy je.

Nutno dodat, že neexistuje jedna přesná objektivní pravda, ke které je možné se dostat a žít podle ní celý náš život. Přítomnost pocitu, že člověk se dostal k té správné “objektivní pravdě” často může být spíše obrana, která nám dá iluzorní pocity kontroly nad naším životem a zabraňuje nám v neustálém kritickém tázání se po jeho reálné vnitřní pravdě. Jde vlastně spíše o nikdy nekončící proces, ve kterém se člověk co nejpřesněji snaží porozumět tomu, co doopravdy chce, co se v něm děje a jaké jeho blízké vztahy doopravdy jsou.

Jak už jsem částečně na počátku tohoto textu naznačil, tak jsem si trochu drze dovolil odkázat na Havlovo pojetí života v pravdě. Havel ve své slavné eseji Moc bezmocných hovoří o tom, že bezmocným v totalitním režimu může dát moc, když budou žít v pravdě. Když se zelinář zřekne povrchního proletářského hesla, které musí mít vyvěšené na svém obchodě, a projeví svůj autentický postoj, tak začíná žít v pravdě. Pojetí života v pravdě, které v tomto textu popisuji, není tak úzce spjaté s morálkou a společenskou angažovaností. I když s nimi dozajista souvisí. I snaha po větším kontaktu sám se sebou má v sobě etický rozměr. Je jednoduché se sebeobelhat způsobem, který nakonec vede k neetickému chování. Stačí se podívat například na Milgramovy experimenty, během kterých si osoby dokázaly všemožně racionalizovat, proč pouští vysoké elektrické napětí do druhého člověka, místo toho, aby riskovaly potenciálně nebezpečné vymezení se vůči dohlížející autoritě. Domnívám se, že když žijeme více v pravdě, tak si můžeme z pohledu filosofie Emmanuela Levinase více uvědomovat přítomnost “tváře druhého”. Jde vlastně o proces opačný dehumanizaci člověka. Reprezentace našich vnitřních objektů se stávají více propracovanější a reálné osoby v našem okolí jsme potom schopni vnímat více jako subjekty s vlastní jedinečnou historií, za které nevyhnutelně máme i určitou odpovědnost. To nás také ve vztahu k nim pravděpodobně povede i k více etickému chování.

V průběhu psychoanalýzy se člověk díky konfrontaci s nepříjemnými fakty někdy může na nějakou dobu začít cítit i psychicky hůře. Psychoterapeutické výzkumy však ukazují, že terapeutický efekt psychoanalýzy většinou roste ještě dlouho po jejím ukončení. Jedním z důvodů je podle mě to, že velký důraz na “život v pravdě”, i přes mnohé dílčí nepříjemnosti, vede z dlouhodobého hlediska k více autentickému plnohodnotnému životu, který nás dělá vnitřně spokojenějšími. A to podle mě za to stojí.

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

2 + fifteen =

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..