Obrazy psychoanalýzy se vztahem k surrealismu

Příspěvek zachycuje některé styčné plochy dvou názorových oblastí psychoanalýzy a surrealismu, zejména ve vztahu k jejich „emancipačnímu“ potenciálu. Byl přednesen 28. října 2013 na druhém večeru o současnosti a historii surrealismu „Láska, svoboda, poesie… a realita“ v rámci konference Avantgarda a levicová politika, kterou pořádal SOK – Sdružení pro levicovou teorii ve spolupráci s Rosa Luxemburg Stiftung v galerii Tranzitdisplay v Praze. V původní rozšířené a odlišující se verzi byl text publikován pod názvem „Psychoanalýza, sociální kritika a mýtus hygienizace nevědomí“ v autorově knize Skutečnost imaginace (Analogon, 2015).

Na vztah mezi psychoanalýzou a surrealismem je možné se dívat z různých stran, pod různými úhly a z různé vzdálenosti. Ludvík Šváb k tomu před šestnácti lety napsal: „…vztah surrealistů k psychoanalýze… byl složitý, poznamenaný rozdílností cílů obou hnutí, v lecčems kritický až konfliktní, v zásadě však významný a určující.“[1]

Nebudu Vás unavovat nějakým utříděným srovnáním surrealismu a psychoanalýzy ani popisem historických peripetií jejich vzájemného vztahu. Ve svém příspěvku se v krátkosti zastavím u několika obrazů psychoanalýzy, které podle mě do jisté míry korespondují s úsilím surrealismu, kterému šlo:

  1. o osvobození lidských dispozic a tvořivých funkcí imaginace,
  1. o uvědomění a poznání rozsahu a dosahu vytěsňujících (represivních) sil a toho, co je vytěsňováno a vyčleňováno z duševního (a sociálního) pole,
  1. o rozšíření prostoru vnitřní i vnější svobody člověka.

Nebudu dál zdůrazňovat, že ačkoli obě hnutí postupují do jisté míry analogickým směrem, používá každé z nich jiné náčiní a v jiném kontextu, který je nesouměřitelný.

Jeden takový obraz psychoanalýzy a jejího osvobodivého potenciálu zachycují slova básníka Jiřího Voskovce, který o své „hlavoléčbě“ na psychoanalytické pohovce v New Yorku píše:[2]

„Řeknu Vám, že jsem rád, že starej Freud se narodil – a že jsem to vydržel na tu otravu chodit. Je to hrozný trápení, horší než zubař, a dražší – ale za ten duševní stav to na mou duši stojí.“

 „Cítím se báječně, mám energie plnou prdel, jsem jako rybka a fofr mi svědčí. Jakživ jsem neměl na sobě sám tolika odpovědnosti a koukám jak blázen, jak se pod ní vůbec nehroutím. Leda, že bych se z čista jasna posral, ale pochybuju.“

 „Konečně si věřím – a to ti přísahám, že se mi přihodilo poprvé v životě. Rozplynutí těch sexuelních obtíží je samozřejmě symbol. To znamená rozplynutí hlubších překážek v poměru k lidem. Nepředstavuj si, že jsem začal souložit a tím jsem se spravil. Funguje to obráceně. Fejsoval jsem odpovědnost k sobě a dokázal jsem si to na nejchoulostivějším poli, na tom, kde mi bylo překonat nejvíc inhibic – čímž jsem v zásadě rozlousk všechny své podstatné ořechy. (…) Zase to musím opakovat, dělám poprvé v životě, co chci, a koukám jako blázen, jakej je to báječnej pocit. Lidi si na mne moc stěžujou, že jsem se změnil – a já mám radost, že už nedělám takovýho vola jako dřív a nehraju roli způsobného pána, co se chce zavděčit. Rozuměj, ne všichni lidi si stěžujou, přátelé blízcí si libujou, tak si nedělej starosti, že ti ukradnu přídělové lístky, až přijedu, nebo že tě budu chtít ze samý osobní svobody votrávit.“

Tedy zcela jednoduše: psychoanalýza je trápení a otrava, stojí hodně a trvá dlouho, ale poskytuje nakonec větší míru vnitřní volnosti. Uvolňuje energii. Dovoluje člověku být dospělý (snést vlastní odpovědnost) a zbavit se infantilních reziduí nebo si jich přinejmenším být vědom (zčista jasna se neposrávat). Dovolí rozlousknout podstatné ořechy a inhibice zejména v oblasti sexuálna a v oblasti vztahu k sobě a k lidem. Dovoluje změnu: nedělat například takovýho vola, co se chce zavděčit.

Psychoanalýza je velmi specifická metoda zkoumání psychické reality a nevědomých duševních procesů a obsahů, založená na použití volné asociace, naslouchání a interpretace. Zcela vzdálená tradičnímu vzdělávání, osvětě, přesvědčování nebo katarzním praktikám. Jde o navýsost subjektivní a emocionální záležitost, během níž se setkávají dvě mysli, dvě nevědomí ve specifickém (léčebném) rámci. Jde o proces naslouchání neznámému a cizímu v nás, který umožňuje uvědomovat si, jak jsme se stali tím, kým jsme, a jak jsme ve své dosažené vnitřní uspořádanosti, konfliktnosti a neúplnosti propleteni se světem, s druhými lidmi, se sebou samými a s vlastní tělesností.

V našich životech je mnoho věcí, kvůli nimž vynakládáme hodně času a energie, abychom se k nim nemuseli znát. Psychoanalýza postupuje opačným směrem, cestou porozumění, včleňování ztracených souvislostí a ztraceného smyslu do života a „obnovení přerušené rozmluvy“[3], jejíž neexistence se projevuje neschopností něco prožívat, o něčem přemýšlet nebo snít, autenticky se vztahovat k druhým, k sobě a ke své vlastní historii. Předpokládáme, že „plná rozmluva“ je základem vzrušující svobody člověka a jeho mysli. Nejrůznější tenze a tísně, fixované nevědomé konflikty, traumata či manka a jejich defenzivní či symptomová řešení jsou tím, co takovou rozmluvu znehybňuje nebo vůbec neumožňuje.

Jazykem pudové teorie bychom řekli, že při psychoanalýze zbavujeme libidinosní vazby strnule konfliktní či traumatické zátěže a umožňujeme uvolněnému libidu volně se vázat na objekty, představy či myšlenky a vyživovat psychickou strukturu. Poněvadž, „když libido přestane psychickou strukturu vyživovat, tak se duševní struktura začne hroutit“[4], a uvolní cestu destruktivním silám. Člověk se stane náchylný ke všemožným kompenzačním symptomovým nebo společensky deviovaným řešením či ustrnutím nebo duševně umírá. V tomto kontextu v psychoanalýze také dochází k „oživování, respektive potencování zralé sexuality, která nahrazuje její předstíranou, narcistickou nebo jinak neúplnou podobu“[5], člověku se otevírá možnost plněji a uspokojivěji prožívat milostné vztahy a intimitu.

V obecné rovině tedy nejde o to přizpůsobovat nebo normalizovat člověka podstupujícího psychoanalýzu a „hygienizovat“ jeho nevědomí (jak si představoval například Bohuslav Brouk a po něm někteří další surrealisté), nýbrž naopak umožnit mu nalézt klíč k opravdové hře (zákonitě protichůdných a ambivalentních sil) na objevování, poznávání a tvorbu sebe sama a světa, v němž žije, ke hře, která bude koneckonců trvale zpochybňovat zavedené pořádky i sebe samu. Bude to znít paradoxně, vyvolávat kroucení hlavou a platnost zůstane jistě jen relativní, ale – jak poznamenává surrealistický básník a psychoanalytik Zbyněk Havlíček – „nejsvobodnější bytostí je vyléčený neurotik, který zahrnuje do svého činu faktor uvědomovaných motivací.“[6]

Jistěže tu psychoanalýzou nevystoupíme ze systému a kulturně-civilizační ohrady, v níž žijeme, ale můžeme nahlédnout, jak hluboce jsou jejich silokřivky vpleteny do naší mysli a těla.

Psychoanalýza je v tomto smyslu nositelem emancipačního ideálu, nikoliv ovšem ve smyslu sociální revoluce, ale ve smyslu „revoluce“ v lidské mysli, je ovšem také zasazena do historického a společenského kontextu doby. Několik současných britských psychoanalytiček diagnostikuje v rozhovorech[7] tuto dobu poměrně jednoznačně. Naše současná kultura je namířena proti nitru člověka, můžeme mluvit o násilném útoku na psychiku a duševní svět člověka. Anti-mind kultura. Anti-psychoanalytická kultura hledající rychlá řešení na lidské trápení, manuály, farmaka, povrchní přístupy, která mají obejít to, co je skutečně cenné, subjektivitu a nevědomé vrstvy zkušenosti. Psýcha a niterný svět se proměnil ve schémata, čísla a grafy. Právě v tomto smyslu je ohrožen, ne-li pohřben celý „emancipační étos“ psychoanalýzy, ovšem také surrealismu a jiných, ve své době, revoltních hnutí. Obdobně situaci diagnostikuje Julia Kristeva, která píše, že „dnes nemá člověk ani potřebný čas, ani potřebný prostor pro to, aby si vytvořil vlastní duši“, a Till Bastian ji doplňuje: „zbývá jen fixace na tělo či obrat k zevnějšku s cílem dosažení co nejlepšího souladu se světem konzumu, zábavy a médií.“[8] Cílem psychoanalýzy naproti tomu je analyzovanému umožnit objevit a probudit vlastní tvořivou a reflektující mysl. Nejenom!

Zajímavé myšlenky v tomto směru přináší Michel de M’Uzan[9]. Píše, že samozřejmě v psychoanalýze jde o reorganizaci vztahů mezi jednotlivými instancemi, o rozšíření schopnosti Já zvládat požadavky pudů, vázat jejich energii a nekontrolované uvolňování způsobem, který nevede k tvorbě symptomů a umožňuje do určité míry jejich uspokojování, o dosažení převahy sekundárního procesu myšlení nad procesem primárním, o „rozřešení“ nevědomého konfliktu a tím o redukci symptomů a duševního utrpení. To je stránka psychoanalýzy, kterou dobře vyjadřuje známá Freudova formulace „Kde bylo Ono, má vyvstat Já.“ Jenomže podle de M’Uzana existuje ještě další typ změn, ke kterým v psychoanalýze dochází a které jsou od předešlých odlišné, ale v jistém smyslu je doplňují. Má na mysli takovou modalitu psychického fungování, jejímž cílem není dál ovládat pudové tlaky a nároky nebo dosáhnout normalizovaného klidu a stability ve vnitřní rovnováze jedince. Naopak, posláním této nové specifické podoby duševního fungování, osvojované v psychoanalýze, je rozrušovat subjekt, hluboce jej znepokojovat, s cílem ustavit v něm schopnost žít v „permanentním neklidu“ a tím nastavit mysl směrem k větší otevřenosti, která jí dovoluje objevovat dosud neobjevené a snášet nejistotu. Freudovu formulaci tak de M’Uzan lehce provokativně obrací do vyjádření „Kde bylo Já, má vyvstat Ono“. Nemohu tady nepřipomenout jednu Bretonovu větu z prvního Manifestu surrealismu: „Záleží jen na člověku, aby si cele patřil, to znamená, aby uchovával v anarchickém stavu každým dnem hrozivější tlupy svých tužeb. Poesie ho tomu učí“.[10]

Emancipační úsilí psychoanalýzy nepostrádá jistou přitažlivost, ale v logice ambivalence vyvolává také jistou obavu. Intenzivní a několikaleté bezprostřední setkávání s vlastním nevědomím na psychoanalytické pohovce, s vlastním přízrakem svobody a s možnostmi a mezemi uvolnění ze slepých determinací je lákavé a děsivé současně. Budí odpor, samozřejmě. Podobně jako když odsouzení na smrt a lid ve filmu Luise Buñuela volají Pryč se svobodou! Ať žijí okovy! Psychoanalýza je nevítanou alternativou k tlaku normalizace, kterému se dobrovolně podrobujeme ve chvíli, kdy – slovy Václava Bělohradského – „začneme považovat hlas vlastního rozumu a svědomí za příznaky duševní choroby a přejeme si »prášky«, abychom ho neslyšeli.“[11]

V psychoanalýze se člověk nemůže vyhnout setkání se svými vnitřními pravdami, které mají mnohdy dezintegrující sílu a vyvolávají mohutné vlny nevědomého odporu. Psychoanalýza však v ideálním případě poskytuje dostatek prostoru a času, aby se takové pravdy mohly nejen vynořit, ale také dostatek prostoru a času k tomu, aby se analyzovaný v důsledku setkání s nimi měnil, objevoval a utvářel svou lidskou individualitu a schopnost jisté otevřenosti. Psychoanalýza, umožněním artikulovat cizí v nás (a v druhých), rozumět mu a tolerovat jej, a tím uznat za vlastní součást, má potenciál rozšiřovat prostor vnitřní svobody. Ta je sociálním poli předpokladem takového vzájemného soubytí a společenského fungování, které by nebyly v převaze ovládány předsudky, nenávistnými projekcemi a vylučováním.

Psychické potíže, symptomové, charakterové či vztahové trable pramenící v nevědomých konfliktech, traumatech a dírách v psychické struktuře vždycky omezují svobodu člověka, brzdí jeho tvořivý potenciál a pokrucují jeho autenticitu. Psychoanalýza při jejich ošetřování a analyzování dávno narazila a dodnes naráží na existenci poměrně výrazných limitů a překážek v dosahování vnitřní psychické změny a v mnoha ohledech zaujímá skeptický postoj ohledně možností jejího trvalého dosažení. Přesto psychoanalýza je a nejspíš zůstane jednou z mála skutečně hloubkově „emancipačních“ metod, která je v naší době dostupná a která by i nadále měla zůstat jedním z hlavních východisek či inspiračních zdrojů současného surrealismu.

V předchozích slovech předestřené vzájemně se proplétající a přesto různorodé obrazy psychoanalýzy komplementární k úsilí surrealismu, které jsem stručně formuloval na začátku přednášky, by se v několika bodech daly shrnout například takto[12]:

  1. Psychoanalýza jako tvořivá hra (tedy relativně ne-úzkostná, ba někdy radostně napínavá záležitost) na jedné straně a dramatický boj s odpory, provázený strachem, ne-li děsem, na druhé straně. Tedy nesamozřejmý zápas o vzrušující svobodu člověka a jeho mysli, o rozšíření hranic lidské senzibility imaginace a reflexe.
  1. Psychoanalýza jako odkrývání a vracení kdysi ztraceného a vytěsněného na jedné straně („obnovení přerušené rozmluvy“) a vytváření zcela nově formulované zkušenosti na straně druhé. Jinými slovy psychoanalýza jako objevování, poznávání a tvoření sebe sama.
  1. Psychoanalýza jako „vyživování“ psychické struktury, proti kterému stojí její postupný úhyn, jako potencování zralých objektních, milostných vztahů a sexuality, proti kterému stojí různé jejich předstírané verze. V sociální rovině bychom tu mohli mluvit o střetu anti-mind kultury a psychoanalyticko-surrealistické subkultury.

Pro mě existuje ještě jedna – specifická – oblast psychoanalýzy, u které zkusmo hledám spojitosti se surrealismem, respektive s poesií. Jde o otázku, do jaké míry lze uvažovat o dvojenectví poesie a psychoanalýzy, do jaké míry a jak jsou si procesy probíhající v psychoanalytikovi v určitých momentech jeho naslouchání podobné s procesy probíhajícími v básníkovi ve stavech inspirovanosti. Oba se totiž potýkají s tím, jak dopomoci artikulaci a figuraci toho, co zůstávalo či zůstává nereflektované, cizorodé, podivné, zapuzené, umrtvené, nikdy nereprezentované anebo naopak příliš exitující, zaplavující či traumatizující, neřešitelně konfliktní, a jak si v dotyku s těmito neznámými, tísnivými a duševní rovnováhu ohrožujícími momenty udržet živou, tvořivou a reflektující mysl, schopnou tyto cizorodé prvky integrovat a vyhnout se přítomnému riziku kolapsu vlastní psychiky. Rozpracování této otázky ale musím odložit na jindy.

Poznámky:

[1] Ludvík Šváb, Psychoanalýza a surrealisté, in Martin Mahler (ed.), Psychoanalýza v Čechách, Nakladatelství Franze Kafky, Praha, 1997.

[2] Jiří Voskovec & Jan Werich, Korespondence I, Praha: Akropolis, 2010.

[3] Fred Busch, An invitation to a conversation like no other, Meetings of the European Psychoanalytic Federation. Paris, France, March, 2012.

[4] Michael Šebek, Freudovský seminář, Česká psychoanalytická společnost, Praha, 19. 1. 2013.

[5] Martin Mahler, osobní sdělení, 24. 10. 2013

[6] Zbyněk Havlíček, Poznání a tvorba (1966), in Surrealistické východisko, Čs. Spisovatel, Praha 1969.

[7] Hanna Segall, Betty Joseph, Edna O´Shaugnessy, Egle Laufer, Elizabeth Spillius, Encounters Through Generations – DVD, The Institute of Psychoanalysis, London 2011.

[8] Cit. dle Jan Poněšický, Vztah těla a duše (nejen) v psychosomatice, Psychosom, 1, 2011: 53-58.

[9] Michel de M’Uzan, Invitation to frequent the shadows (2006), in týž, Death and Identity. Being and the Psycho-Sexual Drama. London: Karnac, 2013.

[10] André Breton, Manifest surrealismu (1924), in týž, Manifesty surrealismu, Praha: Herman a synové, 2005.

[11] Václav Bělohradský, Takoví normální blázni – Dědictví let šedesátých II, Salon č. 584, Právo 4. září 2008.

[12] Martin Mahler & Roman Telerovský, shrnutí společné diskuse nad danou problematikou, 24. 10. 2013.

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

6 + 15 =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.