Joker (2019) – Arthur Fleck a jeho osobnost

Vzrušení i rozrušení pomalu opadá a už je jasné, že se Joker stane jedním z nejdůležitějších filmů minimálně tohoto desetiletí. Syrové osobní setkání diváka s tak závažnou psychopatologií dozajista ledaskomu kříslo o samotné základy psychiky. A že to bylo křísnutí řádné. Dle nejrůznějších diskuzí a článků se na světlo světa prodralo nevědomé podloží řady lidí a s ním řada otázek. A kde je poptávka, tam je i nabídka – dlouho se u nás neobjevilo tolik diagnostických úvah a světový internet se přímo zazelenal nejednou kvazipsychologickou diagnózou. Teď, když se kal usadil a instantní analýzy vyšuměly, pojďme se spolu podívat na několik bodů z Arthurova života. Především na otázku, zda je Arthur Fleck psychopat. V článku se pokusím vyhnout hluboké psychodiagnostické analýze, ale bez jisté teoretické náročnosti se bohužel neobejdeme. Text snad také poslouží jako dobré intermezzo mezi články našeho seriálu o psychopatii (zde).

Zfilmovat nemoc psychiky je náročné a většinou se to nepovede. Takové filmy pak racionálně a pocitově nefungují. Snaží se vědomě prodávat nevědomé hloubky, které s publikem nerezonují. Proto jsem i tentokrát v kinosále trnul, zda se nebudu nudit. V první polovině filmu jsem dokonce láteřil, že takové chování je nesmyslné bez raného traumatu. Trochu mě uklidnilo omývání matky v koupelně, které mi bylo přeci jen příslibem, že se objeví ještě nějaká důležitá informace. A ano. Byl jsem (ne)příjemně překvapen Arthurovým nejistým a traumatickým dětstvím. Jako celek najednou dávala Fleckova psychika smysl. Především protože jsem náhle rozeznal kontury tak nemocného života, který není cizí praxi psychologa ve zdravotnictví. Joker zrcadlil realitu naší práce až bolestivě dobře. Za sebe tedy mohu říct, že je to velmi slušné vykreslení psychické nemoci jedince se všemi jeho individuálními zážitky. Překvapil mě také fakt, že mezi psychology pracujícími s těmito konkrétními pacienty v klinické praxi panuje poměrně velká shoda o Arthurově stavu. Z těchto důvodů se domnívám, že můžeme podat poměrně adekvátní pohled na tuto filmovou postavu.

Protože se jedná o monumentální dílo, provedu vás ve zkratce skrze vlastní myšlenkový proces. Asi nejdůležitější otázky, které se nejen v mojí mysli v průběhu filmu objevily jsou tyto: Je Arthur psychopat, nebo psychotik? Co hraje pro tu a onu stranu? Proč se chová, jak se chová? Co ohledně něj cítíme?

A přibližně po těchto schodech budeme stoupat. Tak tedy:

Je Joker psychopat?

Ne.

Ti ze čtenářů, kteří četli článek o psychopatii (zde), vědí, že pojem psychopatie často označuje všechno a nic. Moje pozice v použití tohoto pojmu je poměrně jasná a odráží diagnostickou praxi. Psychopat je člověk s primárně narušeným morálním chováním a uvažováním. V psychoanalytickém jazyce se jedná o celoživotní nemoc superega. Přeneseno do diagnostiky osobnosti se jedná o skupinu těchto osobnostních poruch: disociální/antisociální porucha osobnosti, maligní narcismus, parazitické formy disociální osobnosti a pseudopsychopatická schizofrenie.[1] Ovšem Joker by nebyl psychopat, ani kdybychom tohle nejasné slovo použili v jeho nejobskurnější formě.[2]

Proč Joker není psychopat?

Protože ve své podstatě není „zlý“ člověk.

Struktura osobnosti psychopatů je ve svém základu křehká, ale stále dostatečně stabilní ve vlastní identitě. Dominují zde obranné mechanismy, které sice nejsou zralé, ale přesto tolerují realitu, a to i bez medikace. Nejčastěji se setkáváme s těmito vyrovnávacími manévry: popřením („Já jsem to neudělal.“), s projektivní identifikací v kombinaci s racionalizacemi („To pěstí si zasloužila, poznal jsem, že mě nemiluje.“) a především agováním v podobě agrese tělem i slovem („Pane psychologu, upřímně si myslím, že jste strašnej č****.“) Halucinace a bludy jsou spíše výjimečné a v drtivé většině jsou reakcí na intoxikaci (toxickou psychózu a alkoholové delirium). Jistou výjimkou je pseudopsychopatická schizofrenie – diagnóza nešťastně zapomenutá. Při ní má psychopat psychotické příznaky jako jsou halucinace a bludy, ale ty po nasazení medikace vymizí, jejich psychopatie nikoliv.

Základní životní mód všech psychopatů se do velké míry řídí dle pořekadla – podle sebe soudím tebe. Vlastní nejistota a agrese je u psychopatů projikována ven a dle toho je zažíván i svět – jako potemnělé místo plné ohrožujícího násilí, které je v důsledku nutné preventivně likvidovat. Odtud také nejznámější cíl v chování psychopatů: sadistický triumf[3]. Manévrem k dosažení takového sadistického triumfu je manipulace nebo rovnou agrese (v závislosti na intelektu) s jasným cílem – zničit a ovládnout kohokoliv, kdo by mohl ohrozit nejistou vnitřní stabilitu psychopatovy duše. Taková aktivita je systematická, často dlouhodobá a bere ohled na realitu – psychopat má „zadní vrátka“, kdyby jeho manévr nevyšel. Byť se často jedná o naivně dětské představy neohrozitelnosti. Pro zajímavost, může se jednat i o ničení zdrojů pomoci (zdravotníci, instituce), protože její přijetí by znamenalo přiznání slabosti, a to psychopatovo nevědomí vnímá jako ohrožení.

Jak ale víme, že Arthur Fleck není právě popsaný psychopat?

O Arthurovi víme, že má nasazenou medikaci a dochází do terapie a v tomto stavu neprojevuje zmíněné psychopatické chování. Medikace totiž nemá na psychopatii zásadní vliv a psychoterapie je pro psychopata naopak vítaným kolbištěm pro přehrávky sadistického triumfu. Arthur si ale stěžuje na neporozumění, tedy neschopnost navázat kontakt, což je téma zcela jiné. Opakovaně si ho všímáme i na faktu, že nerozumí sdílené sociální realitě – sám uznává, že nechápe humor. Ironicky se právě vtipkování stalo pokřiveným mostem, kterým se snaží překonávat sociální propasti. Za zmínku také stojí, že své touhy po sexuálním a sociálním kontaktu nosí v sešitě – totemickém osobním úložišti identity, které nás v praxi nepřekvapí.

Další důvod, který hraje proti psychopatii je výběr práce. Arthurova volba povolání nepřipouští možnost kontrolovat okolí a stabilizovat vlastní psychiku. Pokud psychopat nenajde vhodnou práci, kde může rozkazovat a kontrolovat své okolí, uchyluje se bez okolků za hranici zákona. Kdyby byl Arthur psychopat, je gangsterem, prodává drogy, vydírá a tak dále.

Další důvod jsou romantické představy o sblížení se sousedkou, které nejsou kontrolující. Psychopatie je, vzhledem k vnitřnímu strachu z okolí, pod neustálým vlivem touhy zažívat úspěch z prosazení vlastní moci. Proto je také často spojována se žhářstvím či potřebou bezohledné sexuální dominance. Naopak Arthur artikuluje péči o okolí s cílem získat vztah v reciprocitě. Alespoň v první části je to patrné v péči o matku, ve fantazii o sousedce, v kolegialitě v zaměstnání. Takové chování bychom od psychopata očekávali jen při předpokladu mocenského zisku.[4]

Kolem a kolem tedy v Arthurově myšlení chybí ten pověstný agresivně-kontrolující osten, který by ho nutil cíleně a plánovitě zneužívat a ničit okolí pro své potřeby.

Co je tedy s Arthurem?

Arthur je křehká osobnost, psychoticky strukturovaná.

Jednoduše řečeno, oproti psychopatii je psychoticky strukturovaná osobnost o pomyslnou etáž životního fungování níž. Psychotické osobnosti povětšinou dál v diagnostice nerozdělujeme, protože jejich křehkost v sobě nenese jednoznačné rysy pro tu či onu osobnostní diagnózu. Zároveň se ale nejedná o schizofrenii ve smyslu procesuálního onemocnění, která u člověka „propukne“ jako nemoc. Psychotická struktura osobnosti je tedy celoživotní úděl křehkosti. Proto se mohou tyto osobnosti projevovat chvíli tak, chvíli onak, často ale na okraji srázu šílenství. Přestože takto strukturované osobnosti mohou fungovat zcela samostatně a společensky adekvátně – ostatně jako Arthur v začátku filmu – bez záchranných sítí jsou v poměrně velkém nebezpečí. Životní režim, rodina, psychoterapie a medikace jsou téměř vždy nutností pro udržení vnitřní stability.

Proč se Arthur „zbláznil“?

Joker je příběh Joba ve světě bez Boha. Je to volný pád do kupící se zátěže. Jen považme, o co vše Arthur přišel. Žádná věc samostatně by ho ze srázu do šílenství možná nepostrčila, ale v kombinaci je takový pád nevyhnutelný. Už jen konfrontace s vlastní neviděnou historií v podobě týrání a adopce by na okamžik složila každého z nás. A zvlášť křehčí osobnosti bez dostatečných obran nejsou takové vnitřní rozrušení psychiky s to strávit. Vlna nevědomí se převalí přes hráze vědomí a afekt ožívá vlastním životem mimo vůli jedince, prostor a čas. To, co byl zoufalý boj s realitou se v zaplavené psychice rázem proměňuje v osvobozující psychotický zážitek – už není za co a proč bojovat. Realita už nehraje prim a zoufalství nabývá roztodivných tvarů v každé vteřině. V popředí se usazují psychotické symptomy – halucinace či bludy. Jakékoliv silnější napětí je odehráno okamžitě. Na důsledcích chování nezáleží, protože akutní psychóza nezná úzkost ze zítřku.

A tak se proměňuje i Arthur. Vražda vlastní matky, bludný vztah se sousedkou, vražda zrádného kolegy, rozkvět paranoie a hra s koncem.

Smrt

Realita je pro Arthura od okamžiku dekompenzace natolik rozostřená, že logika a důsledky nemají od jistého momentu význam. Destruktivita oproti psychopatii není v Arthurově případě cílena na zneužití okolí. V jeho případě je to psychotická destruktivita pro destruktivitu, kterou se rozpadlá ohrožená psychika snaží rozvázat všechny dohody s realitou. Jinými slovy, násilí se stává nástrojem bezohledného řezání vazeb ke všemu, co působí nepohodu. Pro nás těžko představitelné, ale patří sem i bilancování vlastní sebevraždy jako snahy o úlevu. U takové agrese (oproti agování psychopatickému, hraničnímu nebo neurotickému) není vůbec jasné, co, kdy a proč bude zničeno. Zabije Arthur sebe, sousedy, přátele, nepřátele, idoly? Zabije se/je hned, či potom? Nejistota cíle a neplánování je podpisem takového šílení. Právě proto se také v divácích ozývá nejsilněji, protože je pro ně obvykle taková nejasně motivovaná destrukce vědomě myšlením nestravitelná. A o to víc nepříjemná, že se dá těžko vyladit se sympatiemi k Arthurovu utrpení. Tímto průrazem nás film nutí konfrontovat se s vlastními nevědomými procesy. Hraje na struny nevědomí, které si většina lidí z pádných důvodů neuvědomuje. A nejsilněji snad na otázku, zda bychom byli takového chování při extrémní zátěži sami schopni? Vzhledem k uplynulým světovým válkám známe odpověď.

Jak se s Arthurem cítíme?

Přenos a protipřenos v Arthurově případě hraje také důležitou diagnostickou roli. Náš Joker totiž v první řadě nevzbuzuje strach a vztek, protože necílí na pokoření našich společenských jistot. Vzbuzuje mnohem silněji zoufalství, neštěstí a alespoň v první části probouzí nutkání podat pomocnou ruku. Máme vztah soucitu, ne odporu. Ostatně možná i kvůli sympatiím píšu článek spíš o „Arthurovi“ než „Jokerovi“. Po překročení morálního Rubikonu se ale situace značně zkomplikuje. Šílenství ožívá a u nás zdravě nastupuje úzkost z viděné psychózy. Tak jak ji známe my zdravotníci, tak jak ji znají rodiny psychoticky nemocných. Jak si náhle vysvětlit nesrozumitelné chování nám jinak blízkého člověka? To se vzpírá vědomému řešení a zaslouženě budí rozrušení, před kterým se dá často jen ztuhnout a bezmocně na něj zírat, utéct nebo se snad skrýt do hysterických úsměvů.

Nakonec pro srovnání našeho vztahu k Arthurovi s psychopaty nemusíme chodit daleko. Zůstaneme-li ve stejném universu komiksových Jokerů, můžete sami porovnat patrné přenosové a protipřenosové rozdíly u jiných adaptací. Joker Jareda Leta plodí jako disociální porucha s maligně narcistickými rysy spíš odpor, strach a nepochopení. Okupuje realitu a nezaslouženě na sebe strhává pozornost. Osobnost v podstatě podobná Mussolinimu. A naopak Joker Heatha Ledgera svým plánováním, amorálností a cílevědomostí plodí strach, ba až Stockholmský syndrom. Skrze identifikaci se divák nachází v pozici paralyzující fascinace bilancující mezi strachem z anihilace a fanatickým obdivem – tedy reakcí typickou na čistě disociálních psychopaty.

Závěr

Jsem přesvědčený, že psychoterapeutická práce s Arthurem by byla místy frustrující (jak vidíme i na jeho terapeutce), ale přitom příjemná a smysluplná. Byl by to typ pacientů, který řada z nás potkává dnes a denně – vděčný za stabilní neperzekuční kontakt. Díky naší solidní zdravotní síti se však nemusíme bát českých Jokerů. Zároveň ale nemůžeme ponížit poučení tohoto velkého filmu – záchranné sítě a dobrá spolupráce rodiny, zdravotníků a obecně společnosti je nutná dobrá praxe. Bez pomoci může být pro každého z nás jedno trauma tak akorát dost, aby nás shodilo do Abyssu zoufalství. Ať už pak získá bláznění nejrůznější podobu a tvar.

V Jokerovi je nakonec mnoho okamžiků k analýze. Opuštění a adopce, sexualizace vztahu s matkou, podivuhodná psychoterapie, vývoj bludů, vliv raného traumatu na život, deník, téměř autistické neporozumění sociálním konvencím a tak dále. Pro potřeby článku je ale nepovažuji za nutné vykládat a nechávám umění uměním tak, aby si zachovalo i svou tajnosnubnou a rozrušující působivost. Nakonec, občas je potřeba okořenit si vlastní život špetkou toho chaosu.

Poznámky

[1] To, co do této množiny z pádných důvodů neřadím, je: antisociální chování adolescentů v rámci vzdoru a antisociální chování v reakci na neplnění základních potřeb (kradení jídla při extrémním hladu, vražda vlastního vraha apod.). U všech se jedná o reaktivní chování, které vymizí se změnou podmínek, případně má obecně dobrou prognózu při vhodné psychoterapii. Nejedná se tedy současně o zásadní narušení vývoje v dětství.

[2] V době prvních použití slova psychopatie by byl stejně vnímán jako psychotik, přestože u Arthura v současnosti vnímáme jako hlavní především narušení osobnosti.

[3] Je to jiný triumf, než o který usilují narcistické osobnosti, které cílí na devalvaci – ponížení druhého s cílem povýšit svoji slávu na sociálním jevišti. Psychopaté s výjimkou těch maligně narcistických o exhibici vlastní hodnoty neusilují veřejně.

[4] Z vlastní praxe u psychopatů zmíním několik výjimek péče, přestože mi nejsou známé žádné výzkumy, které by má pozorování potvrdily – vlastní potomci, domácí zvířata, rostliny nebo týraní a nemocní lidé, kteří nějak připomínají vlastní rané zážitky.

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

15 + thirteen =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.