Klára Benešová: Novela školního zákona neznamená, že rodiče začnou hromadně odkládat dvouleté děti

V parlamentu ČR se nyní projednává kontroverzní novela školského zákona, která by měla platit od roku 2020. Jedním z nejspornějších bodů je uložení povinnosti mateřským školám přijímat i dvouleté děti. Toto téma je provázeno množstvím osobních názorů politiků na to, jestli by děti měly zůstávat s rodiči, jestli je možné z hlediska rozpočtu zabezpečit dostatečné materiální i personální zajištění školek apod. V našem rozhovoru přináší dětská psycholožka Klára Benešová svůj pohled na tuto kontroverzní problematiku, který je podpořen jak jejími bohatými zkušenostmi z předškolních zařízení, tak prací s dětmi na Pediatrické klinice FN Motol.

Jaká si myslíš, že by byla úskalí zavedení povinnosti mateřských škol brát dvouleté děti?

Já o tom přemýšlím z více stran. Pracovala jsem v jeslích, kde byly děti od roku do tří let. Jednou stranou jsou školky, které na dvouleté děti standardně vybavené nejsou. Už jen tím, že dvouleté děti musí mít jinak vysoký nábytek, sanitu v koupelně, nesmí tam být malé předměty, které by mohly spolknout. Dost z nich si ještě neumí kooperativně hrát, a tak si hrají samy, v kolektivu mohou být úzkostnější. Jsou méně emocionálně zralé, potřebují plnou pozornost pečovatele, jsou mnohem kontaktnější a plačtivější. Dvouleté dítě opravdu potřebuje nějakou stabilní osobu, na kterou se může, alespoň zpočátku, upnout, což v kapacitě školky opravdu není. Jistým způsobem by to mohlo zhoršovat celkovou péči o děti, které všechny nějakým způsobem potřebují pozornost a péči a teď by se tam najednou objevilo dítě, které by potřebovalo více pozornosti a péče než ostatní. To samozřejmě zahýbe s celým systémem. Čili školky by na to musely být opravdu dobře připravené, materiálně, personálně, ale také je třeba pečující osoby edukovat o projevech a potřebách dětí v tomto věku.

Z tvé zkušenosti, kterou z těch jeslí máš, myslíš, že ta kapacita školek je teď nastavená tak, aby to stačilo?

My jsme byli trochu specifické zařízení, byli jsme jeselská třída, kde to bylo vypočítané tak, aby na 4 děti byl jeden dospělý. Což si myslím, že je luxus, nebylo to běžné státní zařízení. V tomto nastavení se to dalo zvládnout, ale i tak je to velká zátěž, mít 4 batolata na jednoho, i tak má člověk plné ruce práce a nemůže jim nabídnout všechno, co by potřebovaly. Nevím přesně, jak to bylo promyšlené (pozn. úprava zákona), jestli by ty školky dostaly personální posilu, která by měla opravdu na starost jen ta batolata, ale určitě by to bylo potřeba.

Nakolik si myslíš, že by to bylo zvládnutelné, kolik by bylo potřeba personálu, aby ty dvouleté děti zvládaly?

Těžko říct, každé to dítě je jinak zralé, některé dvouleté děti jsou co se týče například sebeobsluhy na tom srovnatelně s tříletým dítětem, takže si třeba řeknou, když potřebují na záchod, nají se vidličkou apod., ale pak jsou dvouleté děti, které to neumějí. Takže záleží, jak se ty děti sejdou. Když jsou nezralé a potřebují neustálou péči, tak je možné mít třeba maximálně dvě. Když jsou nějaké zdatnější děti, které jsou třeba i adaptabilnější, tak si myslím, že ty 4 jsou tak akorát.

Jaký si myslíš, že by mohla mít na dítě separace od rodičů v tomto věku negativní vliv? Je možné nějak poznat, že je tím dítě traumatizované?

O tom je potřeba přemýšlet spíš individuálně. Nedá se říct, že všechny dvouleté děti jsou vývojově zralé na to být tak dlouho bez mámy. Zároveň však nelze říct, že žádné dvouleté děti to za určitých podmínek nemohou dost dobře zvládnout. Především záleží na míře, tedy po jak dlouhou dobu a jak často by ve školce byly a jaké emocionální zázemí je školka schopná nabídnout. Velký význam hraje i povaha každého dítěte. Každé dítě je jiná nátura, jiný temperament, což už se v těch 2 letech celkem dobře projevuje. Děti, které se snáze přizpůsobují jiným dětem, cizímu prostředí a osobám, to mohou zvládnout celkem dobře. Záleží i na prostředí, z jakého děti pochází, třeba děti, které jsou zvyklé mít sourozence nebo trávit čas v kolektivu jsou k nástupu do MŠ vybavenější. Zásadní je také kvalita vztahové vazby s matkou a primární pocit bezpečí. Ale i tak bych byla opatrná v tom, kolik času by v té školce trávily. Myslím si, že pokud to dítě ve školce bude trávit třeba 2 dny v týdnu nebo 3 dopoledne, tak to může být pro dítě svým způsobem i profit. Například sociální vývoj se akceleruje.

V případě dětí, které jsou nezralé, úzkostné, ve vztahu spíše nejisté a budou ve školce od pondělí do pátku, na ty může mít horší dopad. Ještě více je to v jejich světě a ve vztazích znejistí, zúzkostní, mohou také regredovat ve vývoji, mohou se objevit různé potíže od poruch spánku, přes pomočování, po problémy s jídlem. Malé děti mají také mnohem blíže k somatizaci a není neobvyklé, že v takovém případě vyvinou nějaký psychosomatický problém. Děti, které separaci a nástup do školky nesnášely dobře a nebyly k tomu prozatím vybavené z různých důvodů, vykazovaly z dlouhodobého hlediska jistá specifika. Přestaly postupně na separace od rodičů reagovat, takže jejich emocionální rozpoložení při předávání do školky a vyzvedávání, bylo úplně stejné, rodiče neopouštěly se slzičkami a nevítaly je s úsměvem. Ani v průběhu dne se u nich neobjevovaly diferencovanější emoce, byly celkově emocionálně plošší. Bylo také nápadné, jakým způsobem si říkají o pozornost nebo jak se chovají mezi dětmi. Způsob, jakým se vztahovaly k dospělým nebo k vrstevníkům byla úplně jiná, byly méně citlivé, šly mnohem rychleji do agrese nebo si o pozornost nebo péči neuměly říct takovým způsobem, aby na to ten druhý člověk adekvátně zareagoval, protipřenosově byly tyhle děti hrubější a méně mazlivé. V komunikaci jim unikaly jemnější nuance. Vybavila se mi holčička, která když si s tebou chtěla číst, tak k tobě přišla a svalila se na tebe plnou vahou s tou knížkou. Jiné dítě v jejím věku by přišlo, navázalo by oční kontakt a verbálně by vyjádřilo přání “číst,” nebo ukázalo na knížku, případě by si jemněji sedlo na klín. Otázkou pro mě zůstává, zda by se tato holčička projevovala stejně za předpokladu, že je plnohodnotně s matkou doma či zda to skutečně byl jednoznačný dopad raného nástupu do kolektivního zařízení.

S otázkou případné traumatizace to je velice těžké. Já si nemyslím, že by to bylo tak, že celou dobu vývoje to je pohoda, a pak se dá dítě do školky a vznikne trauma. Ten základ k tomu už tam někde je vytvořený předtím, nejistá vztahová vazba nebo primárně úzkostnější dítko. A zdá se mi, že velmi záleží na více či méně vědomé motivaci matky k tomu dát dítě do školky. Traumatizující může být například zkušenost, že máma si ode mě musí odpočinout, už je ze mě vyčerpaná, nechce se o mě starat a tím pádem strach, že se pro mě už nevrátí.

A jak si myslíš, že by na změnu v zákoně reagovali rodiče, využívali by této možnosti hodně?

Moje myšlenka je asi taková, pokud by se uzákonilo to, že školky mohou brát dvouleté děti, nic zásadního by se nezměnilo. To by neznamenalo, že rodiče začnou hromadně odkládat dvouleté děti do školek. Matky, které považují za důležité být s dítětem po čas celé mateřské, takto jim to vyhovuje, je to pro ně naplňující a finanční situace je ke změně netlačí, děti umisťovat do školek nebudou. Já mám z jeslí takovou zkušenost, že jsou rodiče, kteří to dítě někam umístit opravdu chtějí, pozitiva pro ně převažují nad negativy, nebo to nutně potřebují, nějakou takovou možnost si najdou, ať je to chůva, nějaký příbuzný, kamarádka, najdou si třeba jesle nebo obyčejný dětský koutek. I mezi rodiči, kteří se pro školku rozhodnou, však existují rozdíly, které jsem pozorovala zejména v množství času, který dítě v zařízení trávilo. Byly děti, které do školky chodily od pondělí do pátku, třeba na 7 hodin denně a těm rodičům to přišlo v pořádku, nechtěli vidět, že na děti to může mít i negativní dopad, spíše tam převažoval profit z toho, že mohou chodit do práce. Zvláštní skupinou byly “odpojené” matky, které nebyly tlačeny k práci finanční situací, spíše se cítily péčí o dítě vyčerpané, nenaplněné a hledaly z této situace únik. Tenhle typ maminek vídám i v nemocnici nebo v ambulanci – rodiče sedí s dítětem v čekárně, rodič je na mobilu, dítě po něm něco chce, mluví na něj a rodič je odpojený, ve svém světě, soustředí se na úplně něco jiného. Jaký efekt má tříletá mateřská pro dítě, jehož máma na něj nemá mentální kapacitu? Nebylo by řešením těmto maminkám nabídnout možnost, jak být na okamžik bez dítěte, věnovat se něčemu jinému?

Takže pokud tomu správně rozumím, tak si myslíš, že by to mohlo některým rodičům dát možnost, jak získat trochu pauzu a načerpat síly, a pak se tomu dítěti opět věnovat naplno?

Myslím si, že ano, bude-li dítě trávit ve školce přiměřené množství času, bude-li na to vývojově připravené a pokud bude mít s matkou vypěstovanou bezpečnou vazbu. Objevovaly se často matky, které možnosti školky využily v rozumné míře, protože cítí, že nechtějí být jen doma s dítětem, že potřebují nějaký čas samy pro sebe, třeba se realizovat někde jinde, v práci a podobně, ale na druhou stranu chápou, že dítě je ještě stále nezralé na to, aby šlo od pondělí do pátku do nějakého kolektivního zařízení. Matky, které měly tyhle dvě své role v relativné rovnováze, se pak k dětem vracely s mnohem větší energií, chutí a zájmem a děti z nich cítily, že se na ně těší a jsou znovu nabité na to trávit s nimi čas a věnovat jim stoprocentně pozornost. To si myslím, že je vlastně ideální model.

Myslíš, že existuje nějaký způsob, jak zjistit, jestli je na to to dítě připravené?

To je zajímavá otázka. Když se nastupuje klasicky do mateřské školy ve 3 letech, tak existují kritéria, které to dítě musí splňovat. V současné chvíli jsou taková, že dítě by mělo být schopné samoobsluhy, tzn. říct si, že chce na záchod, najíst se, nějak se v rámci možností obléknout, svléknout… Musela by se tedy asi najít nějaká kritéria pro mladší děti. Také by musela být samozřejmě jiná než pro tříleté děti, protože každý rok ve vývoji takto malého dítěte je strašně velký rozdíl, je to třetina jeho života. Konkrétní kritéria teď asi nedám dohromady. Hodně se mi ale líbilo, a myslím, že to dělá poměrně dost zařízení, dětem se nabízejí tzv. adaptační pobyty. To znamená, že si dítě může vyzkoušet na nějaký čas přijít do školky s rodičem, pak třeba i bez rodiče a teprve v tu chvíli se ukáže, jak to dítě zvládá. Samozřejmě všechny děti ze začátku separace brečí, je to pro ně jistý stres, který by však měly mít kapacitu postupně zvládnout. Proto se postupně kompenzují, přivyknou si prostředí, lidem, režimu a hlavně tomu, že rodič se pro ně pokaždé vrátí. Děti, pro které nástup do MŠ může být problém, se například nedají snadno utišit v pláči odvedením pozornosti nebo tělesným kontaktem, brečí opravdu dlouho v kuse nebo tak nějak propláčou celý den. Tyto děti mají tendenci se z kolektivu spíše stahovat než se zapojovat, spíše vyhledávají přítomnost dospělého, bez jeho přítomnosti jsou zahlceny masivní nejistotou, v jejímž důsledku si nakonec i méně hrají. Potíže s adaptací mohou nabývat různých podob, nakonec se mohou projevit například i ve změnách v jídelním chování, spánku. Mohou ve vývoji regredovat, to znamená, že přestanou zvládat věci, které se dříve bezpečně naučily. Pokud se něco takového stane, pak je na schopnostech a možnostech rodičů, aby naznali, že dítě k tomuto kroku zatím není připravené. Často pomůže s nástupem počkat měsíc nebo dva a poté to zkusit znovu.

Jaké vývojové otázky a úkoly řeší dítě v období dvou let?

To je natolik široké a obsáhlé téma, že nejsem schopná ho jednoduše zodpovědět. V souvislosti s možným nástupem do MŠ mě však napadá tohle. V tomto věku je jedno ze senzitivních období pro rozvoj řeči. Dítě se začíná rozmlouvat ve víceslovných větách, začíná užívat spoustu slov s významem, učí se používat minulý čas, zájmena, začíná chápat rozdíl mezi  “já a ty”, i když zatím stále na nižší úrovni. V tom mu významně pomáhá matka, která na jeho verbální projev trpělivě reaguje. Zároveň si myslím, že tohle období významně souvisí s rozvojem emocionality a emocionálních kompetencí. Těmi se rozumí schopnost chápat a zacházet s vlastní emocionalitou i emocemi druhých. Dítě se díky naladěné a adekvátně reagující matce učí, jak poznat, pojmenovat a zvládnout své vlastní emoce. Začíná však taky chápat, že i matka prožívá diferencované emoce, přestává být pro dítě pouze zdrojem uspokojení a pocitů libosti, začíná vymezovat hranice, někdy ho koriguje jasným, ale zároveň laskavým “ne”. V tomto ohledu je pro dítě jednoznačným přínosem stálá pečující osoba, která mu je schopna tyto zážitky bezpečně zprostředkovat. Dítě, které nastoupí do kolektivu, bude naopak konfrontováno se zcela odlišnou situací a bude muset zvládat úplně jiné nároky, které budou vyplývat z kontaktu s vrstevníky a cizími autoritami. V jistém smyslu se dítě v tomto prostředí může leccos naučit, například být trpělivější, průbojnější, rychleji pochopí perspektivu druhého a například to, že se u klouzačky musí střídat.

Jakou v tom hrají roli třeba vývojové teorie Mahlerové, Bowlbyho vztahové vazby a dalších?

Bowlby i Mahlerová s tématem samozřejmě souvisí. Vztahová vazba[1] mezi dítětem a rodičem se buduje od narození, ve dvou letech už je víceméně vytvořena, její kvalita se nezmění tím, že dítě dáme na pár dní do školky. Právě děti s jistou vazbou pár dní týdně ve školce zvládnou. Mají k tomu lepší předpoklady než děti, které mají vazbu úzkostnou. Co se týče M. Mahlerové, je relevantní její teorie elastického pouta[2]. Pro děti, které by ve školce zůstávaly nějaký přiměřený čas to může být možnost vyzkoušet si separace a vztahování se v jiném prostředí, s dětmi a s jinými dospělými. V jeslích jsem pozorovala děti, které odpoledne přišly, byly velice rády, že si mohly pohrát s vrstevníky, že zažijí jiné věci než s mámou, jdou na jiná místa, věnují se jiným aktivitám, a pak se zase na mámu těší a bylo vidět, že je to pro ně vítané zpestření. Tím, že rodičům znemožníme od dítěte 3 roky odejít, nezajistíme dětem bezpečnou vazbu a jistý vztah s nimi a naopak dobrou, jistou vazbu pár dní ve školce nezničí. V tomto kontextu mě ještě napadá význam vztahu jako takového pro vývoj takto malého dítěte. Zdá se, že děti zvládaly separaci od mámy mnohem lépe ve chvíli, kdy měly vytvořený vztah s pečující osobou ve školce. Ve chvíli, kdy se personál obměnil, byly děti opět znejistěny a výrazně úzkostnější.

Abych to tedy shrnul, myslíš si, že povinnost školek brát děti od dvou let není sama o sobě problém, ale spíše by mohlo být komplikované, jak zajistit individuální péči těm dětem?

Myslím, že kdyby se novela uzákonila, tak se kolem toho žádná hysterie nestrhne. Když už se však dá školkám tato nová povinnost, tak by se měly výrazně podpořit v tom, aby ji zvládly naplnit, jak materiálně, tak personálně. V normálním provozu je takřka nemyslitelné, aby tuto změnu zvládly. Na straně dítěte jde zejména o míru, o množství času tráveného v MŠ. Dvouleté děti zvládnou separaci od matky, ale po kratší dobu, než tříleté. Předpokladem pro dostatečně dobré zvládnutí MŠ je jistá vazba s rodičem a celková zralost dítěte. O primární pocit bezpečí dítě nástupem do MŠ přijít nemusí, pokud tyto podmínky budou splněny. Umím si představit, že některé dyády matka-dítě mohou ve vzájemné vazbě dokonce tímto krokem posílit. Matkám se legitimizuje čas a prostor k seberealizaci a odpočinku od péče o dítě a tím pádem se k němu může vracet naladěná s dostatečnou mentální kapacitou.

Mgr. Klára Benešová je psycholožka, kandidátka dětské sekce ČSPAP. Její diplomová práce byla oceněna cenou Nadace profesora Matějčka. Dlouhodobou stáží v Dětském centru při Thomayerově nemocnici získala zkušenosti s dětmi raného věku. V současnosti se věnuje dětským pacientům Pediatrické kliniky FN Motol.

Poznámky:

[1] Pozn. red. Teorie vztahové vazby Johna Bowlbyho je několik empiricky odvozených hypotéz o tom, že dítě potřebuje navázat bezpečné pouto se svou matkou. Tato teorie je založená na tom, že potřeba emočního pouta s primárním pečovatelem je základním pudem a hlavním faktorem ve vytváření psychické struktury (Akhtar, 2009).

[2] Jedná se o charakteristický vztah dítěte s matkou v praktikující fázi období separace-individuace. V této fázi dochází k rychlému vývoji motorických funkcí, takže dítě začíná zkoumat svět kolem sebe, zároveň se však vrací k matce znovunačerpat energii (Mahler, 1974).

Literatura:

Akhtar, S. (2009). Comprehensive dictionary of psychoanalysis. Karnac Books.

Mahler, M.S. (1974). On the First Three Subphases of the Separation-Individuation Process. Psychoanalysis and Contemporary Science., 3(1):295-306.

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

13 + eight =