Žádnej neví, co je to ládžgrup

Sára a tři poslové. Autor: Hana Pavlátová

Záměrem textu je přiblížit téma dosud nepříliš u nás známé – large group. Jsou uvedeny krátké příklady různých large groups, většinou zahraničních. Jsou popsány nejčastější překročení z pravidel, tato překročení současně poskytují možnost prozumět přesahu reality to symbolické podstaty large group. Zkoumán je význam počtu členů large group, tedy kvantity, na kvalitu vztahů a životnost large group. 

Motto: “No one really knows how to define and to differentiate small groups from median groups from large groups (which as such rarely occur in “natural” settings…“ )

Earl Hopper, personal communication, 2018.

Large group (LG) je velká skupina, tedy asi jakési zvětšené vydání small group (SG), že?  Tak si to často představují noví účastníci terapeutických konferencí. Bývají potom zmateni a někdy i zklamáni: velká skupina – na rozdíl od malé, od small group, neposkytuje tu příjemnou intimitu, bezpečí, blízkost známého, tak, jak to v dobrém případě (po způsobu rodiny) dokáže malá skupině. Bývá to dokonce i naopak: velká skupina v účastnících vyvolává zmatek, nejistotu, pocity osamělosti, ztracenosti v davu. Jedinec musí soustředit sílu vůle, vytrvalost a odvahu, aby mezi množstvím ostatních neznámých pozvedl svůj hlas; často pak shledá, že jeho hlas asi zanikl, zůstal oslyšen. Podobné pocity pak účastník zažívá i při dalších setkáváních s velkými skupinami.

Viněta 1:  je rok 1991, mám za sebou zkušenost několika komunit SURu a jedu do Londýna na novoroční seminář Group Analytic Society. S úžasem sleduji: large group není naše surácká komunita, je to něco jiného. Na počátku neřízený zmatek, jedinci vystupují bez návaznosti, někdy se překřikují, jindy chvíle ticha. Po čase, zdá se mi, dlouhém, se nitky komunikace začínají navazovat, vzájemně omotávat. Postupně vzniká pohyblivá komunikační síť: různě hustá a různě zbarvená emocemi. Některé ostrůvky připlouvají blíže k sobě, jiné se vzdalují a proti sobě vyhrocují. Vše je v pohybu, živeno tématem diskuse. Ale téma se mi nezdá být to hlavní, co působí sociální pohyb, téma je jenom ta zřetelná pohonná látka, pohon ke smyslu. A tím smyslem se zdá být – sebetvorba lidské skupiny.

Large group se potom koná denně. Jsem na té konferenci, tehdy v Londýně, jediná ze zemí donedávna totalitních. Přistupuje ke mně anglická dáma a ptá se mne na můj dojem. Říkám s podivením, že velká skupina mi velice připomíná to, co se děje nyní, na počátku let devadesátých, v mé zemi, v Československu. Země má nyní dobrou vládu, totalitní struktura byla zrušena, ale občanstvo je ve stavu tekutém –  podobně jako zde účastníci large group. U nás na místě nedávné (falešné) jednoduchosti My-Oni nyní vyplouvají na hladinu společenského vědomí nové zájmy. Nové identity dosud zcela potlačené, nevyslovené, se teprve vynořují. Nové potřeby si vytvářejí nové sociální formy. To, co setrvávalo v občanském nevědomí, se zvědomuje a pracuje k sebeuskutečnění.

Anglická dáma vidí naši domácí situaci jako zajímavou a navrhuje, že pro dobré porozumění by nám mohli být ku pomoci. Pošlou k nám do Prahy pár kolegů. Ta dáma, jak se ukazuje, je paní Elizabeth Foulkes, vdova po zakladateli skupinové analýzy. A tak potom do pražské Břehovky, na pozvání Václava Buriánka, z Londýna přijíždějí Sheila Thompson, Irene Bloomfield a Kevin Power, v roce 1993. Jsou to první skupinoví analytici v Praze. Přivážejí sebou i  large group.

LG tedy není několikerým násobkem SG, je to jiný druh sociálních vztahů. Se vzrůstem kvantity, počtu členů, se mění kvalita, druh vztahů. „Vzrůst počtu je zásadní. Jak se skupina osmi promění ve skupinu dvaceti, dostáváme se na odlišný stupeň skupinové aktivity, což představuje odlišnou dimenzi lidské zkušenosti. Dostáváme se nad rámec skupiny rodinostředné; v takovémto širším uspořádání skupina nabývá jiného významu, ústředním námětem se stává kontext kulturní“ .

Citát je převzat z knihy jménem Koinonia, a toto jméno autoři Patrick de Maré, Robin Piper a Sheila Thompson vysvětlují jako „společenství, partnerství, spolubytí“. Podtitul díla Koinonia zní „Od nenávisti s pomocí dialogu ke kultuře ve velké skupině“ – a v tomto názvu se skrývá smysl. Pro existenci velké lidské skupiny už nestačí vrozenost rodiny, tedy příroda, velká skupina se neobejde bez vynálezu specificky lidského, bez lidské kultury – totiž bez komunikace jazykem, řečí. Lidský rozhovor je tím prostředkem, který může překlenout původní zábrany, averzi, úzkosti… a ve skupině o velkém počtu členů může navozovat mír a tvořit kulturu. (Občan současné rozvinuté společnosti si potom uvědomuje mimořádný význam svobody a kvality médií.)

Autoři spisu Koinonia se mj. zabývají významem kvantity pro kvalitu: jak počet členů mění vlastnosti a chování společenství (de Maré et al.,1991, p. 9-10). Počtem tři se počíná dialektická triáda, číslo osm se předpokládá pro rodinu a pro small group, pro terapeutickou skupinu, až podnes. (Připomeňme na tomto místě ještě praktický význam čísel šest, deset,  dvanáct … počet členů různých sportovních týmů. Aby tým obstál, musí fungovat jako velmi dobrá malá skupina.)

Vzrůst počtu mezi malou a střední skupinou (od small grp k median grp) je považován za krok mezi přírodou a kulturou (nature to culture). Kolem třiceti členů v minulosti čítala (podle Richarda Leakyho, 1981) skupina lovců/sběračů, ve společenstvích toho druhu všichni členové až podnes  uplatňují svůj hlas. Zhruba třicet jedinců může utvořit kruh, kde se všichni dobře vidí a slyší, vnímají vlastními smysly a jsou spolu prostorově stejně blízko jakožto stejně hodnotní (v jediném kruhu). Čím vyšší počet, tím menší šance pro smysly a menší pravděpodobnost stejného společenského vnímání ostatních ve stejnou chvíli.

Trvalejší meziosobní vztah, kde jedinec může zaujímat své místo, se obvykle váže k počtu kolem stopadesáti jedinců.

Počet pět set se za posledních deset tisíc let po celém světě ukázal být optimálním počtem pro vesnici, kdy členové menší skupiny bývali v kontaktu s dalšími, s nimiž sdíleli dialekt a uzavírali sňatky. S objevem zemědělství a usazováním potom vzrostla společenská hierarchie. (Pět set byl také nejvyšší počet členů, jaký jsem kdy zažila na large group, na konferenci v Dublinu v roce 2008.)

Další významnou jednotkou jsou společenství kmenová, společenství několika vesnic, v počtu mezi pěti a deseti tisíci členy. Tak vznikala města, která ještě umožňovala základ pro komunity a pro přímou demokracii.

Počtem nad sto tisíc se počíná, podle autorů spisu Koinonia, počátek zla, totiž existence megalopolis: pokud se lidská skupina pro obrovský počet členů nebude s to domluvit, může sebe samu, životy svých členů, ohrozit:  nezvládnutými hmotnými zplodinami své činnnosti, vznikem donucovaných sociálních mechanismů, vzrůstem apatie, odcizení, zločinnosti a chaosu. Jako jeden z důkazů slouží údaje o vysoké míře zločinnosti ve společnosti masové, ve srovnání s nižší zločinností kultur tvořených menšími celky – kolem pěti set obyvatel.

Zdrojem a úschovnou civilizace, zárukou všeobecné účasti vždy bývaly malé skupiny.

Ale  ještě významnější než počet členů je existence dialogu, zapojení, kultury, struktury: „jediná odpověď na masové násilí je kolektivní dialog“  (de Maré et al., 1991, p.31)  

Koinonia je zásadní dílo k tématu large group. Smyslem díla je výzva k dialogu, který umožňuje tvorbu kultury ve velké lidské skupině.

Modelem velké lidské skupiny je konferenční large group –  shromáždění všech účastníků, které svolává a moderuje convenor (či několik convenorů-svolavatelů). Podmínky účasti připomínají terapeutickou skupinu – small group: i tato velká skupina má hranice místa a času, respektuje důvěrnost všech sdělení a nepoužívá se mikrofon ani tlumočení. Veškeré děje se odehrávají pouze skrze slova, skrze dialog: pokud člen LG namísto slov přejde k nějakému činu, považuje se to za acting-out. Tato LG, podobně jako terapeutická malá skupina, vzniká uměle – a přesto tvar vzniklý uměle je – jakožto symbol – oživován stejnými potřebami a mechanismy jako skupina přirozená. Také na LG je možno sledovat nevědomé skupinové děje, které popisují Leonard Horwitz (jakožto následek projektivní identifikace) a Wilfred Bion (jako základní předpoklady). LG také inspiruje své členy, aby se ucházeli o různé role či se nechali  vykázat do role obětního beránka. LG také projevuje sklon delegovat vůdce, připravovat se na boj a hledat bezpečí intimity.

To, co je jakožto archetyp obsahem obecného nevědomí kolektivního, se probouzí k novému životu ve skupině malé i velké, přirozené i umělé:

Large group konferenční umožňuje zkoumat nevědomí sociální. Opakovaná zkušenost s různými LGs toto poznání potvrzuje. Na rozdíl od všelidského nevědomí kolektivního se nevědomí sociální váže ke konkrétnímu společenství místa a času. Srovnávám prožitky z různých konferencí a seminářů. Mnohé LGs se počínají ohledáváním krajiny, místa, konferenční místnosti a jejího bezpečí před něčím zvenčí.

Viněta 2 – 1/2: LG se koná v univerzitní budově, účastníci jsou znepokojeni existencí tenkých spojovacích dveří, opakovaně vyjadřují fantazie, kdo se za dveřmi skrývá a naslouchá, asi  někdo cizí…(nakonec skupina tří účastníků povstane a jde se podívat, vracejí se uspokojeni, nikdo tam nebyl… Symbolická povaha LG zde byla porušena acting-outem)

2/2: Zcela jiná LG se počíná v místnosti navenek oddělené, vystupuje se tam po schůdcích a v rohu je umístěno umývadlo – účastníci, poté, co otestovali hranice, sdělují fantazie o bezpečí vyvýšeného hnízda v krajině v blízkosti vodního zdroje.

Zdá se mi, že vidím původ těch skupinových asociací: kdesi v nevědomém pozadí se rýsuje obraz lidského kmene, který po dlouhé pouti hledá místo k přenocování v bezpečí, hledá pro sebe domov, a musí si tedy napřed zajistit ostrahu hranic, bezpečí…zajistění své existence.

Vedle bezpečných hranic, vedle zajištění pouhé existence skupiny – další opakující se téma na počátku LG bývá jazyk,  komunikace: jak spolu budeme mluvit? LGs se nejčastěji konají na konferencích mezinárodních ve velkých halách. Vyskytuje se poptávka po tlumočení: pro množství účastníků, někdy až několik set. Slýcháme volání po mikrofonech, po zavedení pravidla mluvit vestoje a hlasitě, po nějaké výhodě pro účastníky v zadních řadách… A zároveň s požadavky na komunikaci se objevuje volání po pravidlech: jak spolu máme mluvit? A jak spolu jednat? Lidská skupina potřebuje zákony pro svá jednání, a co je v přirozené lidské skupině konání, to je pro LG řeč: komunikace je totiž to jediné, co LG koná, jakožto symbol za všecka ostatní konání. Volání po pravidlech komunikace je tedy voláním po zákonech lidského konání, úplně v řádu lidské skupiny: lidská skupina potřebuje pravidla, zákony.

Tato volání, na první pohled zcela logická, postupně utichají, jak se dynamika LG den ode dne rozvíjí. Když LG končívá, třeba po pěti dnech, objektivní překážky mizí z obzoru a účastníci vyjadřují vzájemnost přijetí a smutek z loučení. Co se napřed jevilo jako překážka komunikace, ustupuje poté před objevováním obsahu a smyslu komunikace, totiž sebetvorbou skupiny.

Při opakovaném setkání LG se vyjevuje její smysl: smyslem je tvorba lidské skupiny a místa jedince v ní. Existuje podobnost mezi lidskou skupinou a jedincem. V obou svých podobách – jedinečné i skupinové – člověk hledá smysl: co to znamená být člověk a co je to lidská skupina.

Ta lidská podoba se dobře hledá a zobrazuje skrze příběhy. Od počátku si lidé vyprávěli a zpívali příběhy, kterými hledali smysl lidské skupiny a místa jedince v ní. Řecká skupina bohů – pantheion – prožívala situace podobné lidským, či spíše situace, jaké by prožívali lidé, kdyby byli nadaní nadpřirozenou mocí (a přesto podřízeni moci osudu). Postavy italské commedia dell’arte vstupovaly do situací, které mohly potkat diváky, aby divákům umožnily ten prožitek, to zvědomění. Jak se rozšířila gramotnost, dřívější roli kolektivního divadla, lidových her a vyprávění převzala literatura tištěná. V době současné mnozí občané ke spoluprožívání používají telenovely a někdy také osudy britské či jiné královské rodiny (v tom je možno vidět pěkný smysl monarchie). Smyslem příběhu je zvědomit postavy archetypální lidské skupiny a lidem živoucím nabízet porozumění osudu, smyslu.

Konferenční LG je jakýmsi cvičným prostorem, kde takové děje mohou vznikat ex nihilo a odehrávat se na úrovni komunikace.

Jako skupinoví analytici pak zjištujeme ještě další významnou roli:

Konferenční LG slouží jako můstek mezi nevědomím kolektivním a nevědomím sociálním. Jungiánské postavy a děje archetypální, obývající nevědomí kolektivní a platné pro skupiny obecně, jsou během konkrétní LG zbarveny prožíváním, které pochází  z konkrétního nevědomí právě přítomné lidské skupiny zde a nyní, z nevědomí sociálního. Je to nevědomí sociální, které náleží konkrétní matrix, nevědomí sociální zrozené z přítomné situace, z jedinečné historie a zeměpisného místa.

Viněta 3/1:  jedna z úhlavních postav kolektivního nevědomí je nepřítel/agresor/d’ábel/viník… a ten nabývá podoby podle jednotlivého nevědomí sociálního. Zmíněná mezinárodní LG, kterou znepokojují ty tenké spojovací dveře, asociuje představy, která ďábel se za těmi dveřmi může skrývat a naslouchat. Konkrétně: je to FBI? Je to KGB?  Nebo jsou to teroristi?

3/2: na počátku 90.let v období mezinárodního uvolnění se členové LG dodatečně vyrovnávají s dějinami. Dva mladí Američané se rozhodnou skupinu otestovat, najít potenciálního viníka. Zvedají se náhle, obcházejí ten veliký skupinový kruh a každému položí stejnou otázku: „Ukryl bys mne, jako Žida, před nacisty?“  Slyším, jak se členové LG snaží odpovědět a zachovat si sebeúctu. Nepůsobí to snadno ani příjemně. Dvojice se blíží ke mně a moje úzkost vzrůstá. Nemám chuť říci jim, že jsem jako dítě opravdu byla takto sama ukrývaná, cítím, jako bych se tím vyčlenila z kruhu skupiny, ocitla bych se bez ochrany symbolu, v realitě, sama a neukrytá… Nakonec nezbývá, než to tedy před skupinou sdělit…a náhle mám sama pocit viny, jako bych těm dvěma Američanům něco zkazila…

3/3: LG v současné post-totalitní střední Evropě, mezi účastníky vidím jednak profesionály psycho- nebo psychia-, a také různé vážené občany-laiky. Skupinový dialog se rozbíhá pomalu. Po chvíli jeden účastník náhle pozvedá hlas ve hněvu: jak můžeme trávit čas takto nicotně, když pár kilometrů od nás jde člověku o život? Ten, komu jde o život,  je představitel někdejší opozice proti totalitě, který se nyní, po čtvrtstoletí svobody, opět rozhodl použít hladovku, aby prosadil svůj názor… A tu ten rozhněvaný člen LG kromě svého hlasu pozvedá i svůj mobil a vytáčí číslo.Volá tomu hladovkáři, vstává z místa, obchází a nabízí svůj mobil dalším. At‘ se všichni hlasitě připojí, ať zabráníme té hladovce. To přece může být ten pravý humanistický smysl celé LG… Ostatní členové LG se zdají být zaskočeni. Nejenom ten vzdálený hladovějící, ale dokonce i ten přítomný rozhněvaný mobilující představují vážené autority. Účastníci prožívají rozpor: jak zachovat respekt ke zraněným autoritám a současně i k formátu LG? Je možno v takové situaci argumentovat na dvou úrovních současně? Totiž, na úrovni reality: zda má ještě smysl hladovka v situaci svobody tisku – a současně, na úrovni symbolu, že existence LG závisí na schopnosti přítomných udržet její hranice a pravidla, to jest rámec symbolu…a obava z možného provinění ohrožuje symbolický rámec skupiny…

3/4: LG na mezinárodní konferenci, mezi účastníky se náhle objevuje žena v bohatě zdobeném jakémsi národním kroji. Setrvává stojíc na okraji, postava rozměrná, pestrobarevná, nepřehlédnutelná. LG ztichne, poté několik účastnic postavu zve do středu LG. Postava odmítá, říká, že je zde přece nezvaná a nevítaná. Skupina žasne, zapolemizuje, ozve se nové zvaní mezi ostatní…. Postava se nehýbe, namísto slov nabízí mohutné gesto: pohleďte na moji zavrženost, pohledte na svoji vinu….  Skupinový dialog je poté zatížen vznikem tabu. Účastníci si šeptem – nežádoucí paralelní komunikací, sdělují identitu krojované postavy: postava chce představit nevyřešené trauma současných mezinárodních dějin. Nicméně, děje se tak skrze gesto, které porušuje pravidla: zdalipak si ta krojovaná postava uvědomí, že bezděčně o sobě sděluje více, než zamýšlela? To gesto představuje porušení pravidel, ale i citové vydírání...

Také takové mohou být příběhy a osudy LGs. Viněty zde vybrané nicméně nepředstavují obvyklost. Představují spíše komplikace, které mohou odkrývat podstatu. Ten výběr vinět má totiž smysl: podobně jako psychoanalýza zkoumá poruchy chování a prožívání jedince, aby lépe porozuměla jeho duši a jejímu zdraví, normě, tak i analýza skupinová může zkoumat poruchy či zvláštnosti chování lidské skupiny, aby lépe odlišila její podstatu.

Pravidla terapie přitom platí obecně. Terapeutickými  pravidly mlčenlivosti a zdrženlivosti jsou zavázáni členové LG a stejným pravidlem diskretnosti jsou koncipovány i viněty. K těm se nyní vraťme.

Sledovali jsme různé případy, kdy členové přestupovali pravidla LG:

  • tři členové odejdou za dveře zjistit, zda se za nimi někdo neskrývá
  • dva členové se zvednou ze židlí a obcházejí ostatní s naléhavým mravním apelem,
  • člen LG uprostřed skupinového dialogu začne naléhavě nahlas telefonovat někomu mimo LG,
  • účastnice LG oděvem, posturou a opakovaným výrokem setrvává na hranici LG a odmítá vstoupit do skupinového prostoru i do dialogu.

Všecky tyto případy sdílejí něco podobného: skrze porušení pravidel LG, skrze acting-out, se totiž prodírá trauma z oblasti nevědomí sociálního – téma, které konkrétní velkou skupinu přesahuje. Může to být nějaké nedořešené téma historie, může to být nějaké nedorozumění mezi obecnými autoritami nebo nějaké jiné naléhavé téma právě přítomné, ale nevyslovené. Podstatné je, že emoce, příslušející nezpracovanému tématu z oblasti nevědomí sociálního, převáží nad rámcem, kterým je LG, tedy nad přítomným kulturním symbolem. Možnosti symbolu, tedy celé existence LG, jsou tím ohroženy – pokud celá situace není interpretována. Nicméně – zpracování slovem, dialogem, pozvednutí do skupinového vědomí, to jest interpretace –  jsou jedinou šancí a současně uskutečněním smyslu LG – a tím je zvědomění dějů sociálního nevědomí, nalézání smyslu, nutného pro skupinovou sebetvorbu.

Případy acting-outu, tedy útoku na symbol, lze přirovnat k jevu odritualizování v říši živočišné: pudová síla a naléhavost tehdy vzroste natolik, že namísto chování symbolického, totiž rituálu, který by umožnil zpracovat pudovou sílu a přetvořit ji v chování pro druh či skupinu záchovné, posilující, nastoupí původní pudová síla rituálem nepřeorientovaná, ničivá (Lorenz, 1992, p.283).

Zrušení  symbolu nějakým acting-outem

A tu nás napadají paralely z další oblasti: diváci zápasu ve fotbale nebo v hokeji se ve vášni poperou – ti totiž také přestoupí hranice symbolu, zcela fyzicky přelezou mantinely. Opustí pravidla, zruší symbolizaci, dopustí se acting-outu. Namísto děje symbolického – sportovního zápasu – vstupuje dění reálné. Je to událost připomínající odritualizování.

Jiná paralela: ty acting-outy jsou velké skupině tím, čím je jedinci jeho probuzení ze snu.  Nevědomí snícího jedince zatouží po zvědomění natolik, až prorazí rámec snu. Motivace je tak silná, že zruší příslušný ochranný rámec.

Nevědomí sociální spěje k vyslovení s takovou energií, že až ruší hranice kulturního symbolu, kterým je  LG. Hranice mizí, zrušen je symbol jakožto kulturní tvar, prožívání regreduje na úroveň pudovosti. Vše toto včetně přestupování hranic LG jsou kroky od kultury zpět k prosté pudovosti, počínaje odmítnutím pravidel a  zrušením symbolizace.

To, co v našem kontextu ještě dále spojuje naše uvedené viněty, je skutečnost, že všecky čerpaly naléhavost z vyvolávání pocitu viny v účastnících LG. Nicméně – ten pocit viny ve všech případech náležel situaci vně LG, pocházel z oblasti nevědomí sociálního. Právě tam nebyl zvědoměn a interpretován, ačkoli působil jako mocná motivace. A právě ten rozpor – mocná síla, potlačovaná do sociálního nevědomí, se projevil skrze dynamiku LG.

A tu se tedy objevuje smysl LG: konferenční LG se může stát ústy sociálního nevědomí, jeho vyjadřovacím orgánem. Jasně a spontánně se tato role, tato možnost, objevuje skrze acting-outy při průběhu konferenčních LG. V příkladech zde uvedených se apel na pocity viny jevil jako mocná motivace v oblasti společenské. Jako může jedinec být veden pudem sexuálním, touhou po moci či hledáním smyslu, tak může být lidská skupina motivována mj strachem z provinění. Na rozdíl od pudu sexuálního či touhy po moci je strach z provinění, z viny, původu kulturního.

Strach z viny je mocná síla kulturní, naléhavostí srovnatelná s pudovostí, avšak specificky lidská. Strach z viny (totiž viny neopodstatněné) můžeme potom vyložit několikerým způsobem.

Podle Biona (1948-51) jedním z jevů, které můžeme ve skupině předpokládat, je vznik tendence fight-flight (útok-útěk): člen uniká před silnějším, který jej ohrožuje. Tento jev může být účastníky prožíván a v touze po smyslu interpretován, kulturně zpracován (bez ohledu na skutečné poměry), jakožto pronásledování pro nějakou vinu. Tak to známe ze situací identifikace oběti s agresorem (Laplanche,Pontalis, 1967): přijetí viny (i dočasně, vývojově) je pronásledovanému přijatelnější nežli pronásledování beze smyslu (smysl je opravdu tou hodnotou nejvyšší).

Podle Earla Hoppera (Hopper, 2003) jev zvaný traumatofilia představuje jednak sklon událost jakožto trauma prožívat, jednak sklon traumatické události vyhledávat. Tento nevědomý sklon vzniká jako následek enkapsulace – potlačení a zapouzdření v nevědomí nějaké předchozí traumatické situace. Po zapouzdření nicméně následuje nevědomé puzení původní situaci opakovat a zvládnout, a tak zvládnout i průvodní úzkosti a získat kontrolu nad vlastní situací. Strach z viny pak může být průvodním znakem při zvládání traumatu: vina, totiž sebeobvinění, může poskytovat vysvětlení, nalezení smyslu, a to i falešně, případně dočasně, než subjekt dozraje ke schopnosti sebepřijetí a k odmítnutí vlastní viny.

Podle transakční analýzy potom drama-triangl představuje základní skupinovou situaci, kdy dynamika vzniká ze vztahu mezi třemi archetypálními postavami, a to jsou Agresor-Oběť-Záchrance. Tyto tři postavy vytvářejí dynamiku, která od samého počátku kultury inspiruje lidová vyprávění, pohádky, klasickou literaturu, detektivky, dobrodružné filmy, telenovely, počítačové hry… patrně všecky kulturní formy nadané dějem. V podtextu děje spočívá hledání viny, související s hledáním smyslu. Smyslem je nalezení a potrestání viníka a záchrana nevinného.

Jakmile však tento dynamický vzorec Agresor-Oběť-Záchrance z oblasti kultury přestoupí do reality, do života, stane se zdrojem potíží: inspiruje totiž nekonečné kolotání, násilné vyměňování pozic, obviňování/sebeobviňování bez konce. Archetypální drama-triangl nemůže být inspirací pro situace reálné – a právě k tomuto poznání obvykle v LG směřují ty obtížné situace. Smysl LG se prokazuje právě tím, že LG dokáže řešit situace přesahu, situace na hranici, kdy skrze dynamiku LG se ozývá téma přesahující, téma z oblasti sociálního nevědomí – a to velice často souvisí s prožíváním viny: s vinou reálnou anebo častěji přiřčenou/přijatou.

LG je možno pojmout jakožto diagnostický, ale i sociálně terapeutický nástroj, který přesahuje danosti zde a nyní. Při dobré interpretaci prožitek LG umožňuje porozumění nejen pro skupinu přítomnou ale i pro obecnější děje velké společnosti, pro děje, které by jinak setrvaly skryty v oblasti sociálního nevědomí.

K tomuto účelu skupinoví analytici LG také používají, v různých částech světa, kde možno usilovat o větší porozumění mezi odlišnými a někdy znepřátelenými skupinami obyvatel. V Srbsku již déle než deset let Marina Mojović se spolupracovníky provozuje projekt, který směřuje ke zvědomění občanských hodnot s pomocí LG prožitků (reflexive citizens); v Izraeli Robi Friedman (metodou „sendvič“) střídá prožitek v několika souběžných malých skupinách, které pak spojuje do společné skupiny velké – tato metoda umožňuje postupné jakési slaďování, srozumění mezi etniky… Skupinová analýza používá LG pro porozumění sociálnímu nevědomí, pro zvědomování a pokud možno i modifikaci chování lidských skupin. To, co se napřed jeví jako nevýhoda LG, je možno, je záhodno obracet ve výhodu.

Tématem zkoumání a diskuse se velká skupina stala zejména od 70.let minulého století (Thompson, 1999), díky zejména dvěma subjektům, a to: Tavistock Institute for Human Relations a Group-Analytic Society. Malá skupina dokáže kontejnovat obsahy familiární a poskytuje ochranu před vnějším světem. Velká skupina, myšleno obecně, proměňuje zážitek značného počtu těch druhých na zážitek jiné kvality: zážitek „já a oni“ se proměňuje na „já a ono“, prožívaný napřed až na pokraji paniky, strachu z cizího. Jedinec touží obnovit jedinečné vztahy které jsou vlastní malé skupině: byla to přece malá skupina, která vychovala a ochraňovala jedincovo ego, jeho osobnost. Namísto přírodou daných vztahů osobních, vzniklých na úrovni těla, může potom velká skupina nabídnout hodnotné vztahy jiné: pokud totiž účastníci dokáží původní až psychotický strach proměňovat – a to s pomocí dialogu, řeči, s pomocí kultury. Namísto vztahů osobních, které jsou vlastní malé skupině, poskytuje potom skupina velká, a to jakožto výsledek dialogu, prožitek porozumění neosobního, všelidskou vzájemnost (de Maré et al., 1991).

Nicméně – schopnost ve velké skupině vytvořit dialog a prožívat všelidskou vzájemnost skrze slovo, nikoli už s pomocí těla a jeho smyslů – tato lidská schopnost vzniká vývojově. Bezpochyby je podmíněna pevným zakotvením osobnosti napřed ve skupině malé, je podmíněna prožitky vzájemnosti a lásky tělesné, které se počínají s matkou, s rodinou a v partnerství. Bez lásky a bezpečí ve skupině malé těžko budovat autentické bezpečí ve skupině velké – pokud setrváváme při současné podobě člověka.  

Ta reálná velká skupina současnosti, megapolis, se může jevit až beznadějně mocná, nezvladatelná, ohrožující. Bezpečí megapolis se počíná jejím založením na původním bezpočtu  malých přirozených skupin, rodin. Rodiny jsou tím, kdo přírodu mění v kulturu, kdo novorozeného primáta postupně mění v člověka.

Byl jednou jeden starý muž, seděl v poledním úpalu na prahu svého obydlí, v blízkosti města s dosti špatnou pověstí. (On sám o svou dobrou pověst a dobré svědomí dobře pečoval.) Hleděl nyní ze stínu na prašnou cestu trýzněnou sluncem. Míjeli jej tři zaprášení putující, a tak je pozval, očistil, napojil a nasytil. Oplátkou se pak dozvěděl, že to zmíněné blízké město hodlá vládce zničit – pro ničemné činy obyvatel. A tu se ten starý muž rozhodl (ostatně, v tom městě měl i nějaké příbuzné). Postavil se před vládce, oslovil jej a začal přemlouvat: „Přece tam nejsou všichni ničemní, co když je mezi zvrhlíky a gangstery padesát slušných, spravedlivých? Přece je nezničíš taky?“ A dostal slib, že pro těch padesát slušných zůstane město zachováno. A stařík potom začal smlouvat: po padesáti zda stačí slušných čtyřicet pět, pak čtyřicet, třicet …

Ta historka je dlouhá a vhodná k proškrtání.

Konečná informace potom zněla, že vládce by to město zachoval při celkovém počtu slušných lidí deseti.

Jenže těch deset slušných se nakonec bohužel stejně nenašlo…

Ale to, co trvá, je poznání: skupina deseti je základní pro lidské přežití. Dovolme si licenci, zkusme také smlouvat: možná osm?  či snad dvanáct…. prostě malá lidská skupina je symbol lidské existence. Velká lidská skupina, large group, megalopolis, velký výtvor kulturní, přežije tehdy, vydrží-li přírodní základ, malá skupina, rodina. Skrze malou skupinu je člověk schůdný k přežití.

Ještě snad dodejme, že ten ušlechtilý smlouvající stařík byl náš praotec Abraham.

Literatura:

Bion, W.R. (1948-51) Experiences in Groups: I-VII. Human Relations Vols 1-4

de Maré, P., Piper, R. & Thompson, S. (1991): Koinonia, from Hate, through Dialogue, to Culture in the Large Group, p.9. London: Karnac Books.

Friedman, R. (2016). The Group Sandwich Model for International Conflict Dialog Using Large Groups as a Social Developmental Space, in: 101 Interventions in Group Therapy, 2nd Edition. Routledge.

Hopper,E.(2003): Traumatic Experience in the Unconscious Life of Groups, p.56. London, New York: Jessica Kingsley Publishers.

Karpman, S. (1968). Fairy tales and script drama analysis. Transactional Analysis Bulletin, 7 (26), 39-43.

Laplanche,J.,Pontalis,J.B. (1973). The Language of Psychoanalysis. London, The Hogarth Press

Leakey, R. E. (1981). The Making of Mankind. New York: Dutton6(1), 30-48.

Lorenz,K. (n.d.): Takzvané zlo – o vzniku a významu agrese v přírodě, p.283. Praha: samizdat

Mojović,M (n.d.): Reflexive Citizens in Serbia – osobní sdělení: více než desetiletá tradice užívání LG užití psychoanalytických a skupinově analytických přistupů pro porozumění psychodynamice institucí, organizací, a společnosti

Thompson, S.(1999). Larger Groups. In: The Group Context, pp.119-139. London, Philadelphia: Jessica Kingsley Publishers.

 

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

3 × 1 =