Představení českého vydání Fenichelovy knihy Problémy psychoanalytické techniky

Otto Fenichel byl psychoanalytik, který v době mezi světovými válkami (1935–1938) žil a pracoval v Praze a podstatnou měrou se zasloužil o oficiální mezinárodní zakotvení zdejší psychoanalýzy. V krátkém příspěvku představuji české vydání jeho knihy Problémy psychoanalytické techniky, zmiňuji její osudy a některé její základní myšlenky, které se týkají toho, jak psychoanalýza léčí.

Předneseno 20. října 2017 na 2. pražské konferenci věnované odkazu Otto Fenichela: Psychická změna / jedinec – instituce – společnost v Praze.

Ve svém krátkém vstupu bych rád představil české vydání knihy Otto Fenichela Problémy psychoanalytické techniky.

V předchozích příspěvcích jsme si mohli vyslechnout poutavá slova o Theodoru Dosužkovovi. Jestliže Dosužkov byl tím, kdo se významně zasloužil o znovuobnovení a zachování psychoanalýzy v Československu, pak Otto Fenichel byl jejím skutečným zakladatelským duchem.

Otto Fenichel měl kromě svých obrovských teoretických a klinických zásluh klíčový význam pro institucionální formování zdejší psychoanalýzy a zejména pro její začlenění do mezinárodního psychoanalytického hnutí. Stál u zrodu pražské „psychoanalytické studijní skupiny“ a byl v letech 1935–1938 jejím neúnavným organizátorem. Spolu s dalšími vídeňskými a berlínskými kolegy, kteří do Prahy emigrovali před ním (Frances Dériová, Annie Reichová a Steffi Bornsteinová ad.), zde praktikovali léčebné i tréninkové analýzy, pořádali teoretické, klinické a kazuistické semináře a vzdělávali první generaci psychoanalytiků v Československu. V roce 1936 na 14. mezinárodním psychoanalytickém kongresu v Mariánských Lázních byla skupina oficiálně uznána jako samostatná součást Mezinárodní psychoanalytické asociace (IPA).

Kniha Problémy psychoanalytické techniky zahrnuje cyklus přednášek, které Fenichel přednesl v průběhu pěti večerů na podzim roku 1936 ve Vídeňské psychoanalytické společnosti. Jejich účastníky byli nejen kandidáti, pro které byly přednášky primárně určeny, ale také praktikující analytici, mimo jiné Anna Freudová. Přednášky proslovil Fenichel v době, kdy už působil jako tréninkový psychoanalytik pražské psychoanalytické skupiny. Můžeme předpokládat, že tvořily také součást výuky zdejších kandidátů a analytiků. V lednu 1938, čtyři měsíce před opuštěním Československa, navštívil Fenichel psychoanalytické skupiny v západní Evropě a své přednášky tam znovu prezentoval. V tom pokračoval i v emigraci v Americe – od října 1941 do června 1942 vedl v Los Angeles seminář s názvem „Otázky psychoanalytické techniky“.

Původní přednášky měly vyjít v roce 1938 v Mezinárodním psychoanalytickém nakladatelství, ale z jejich vydání nakonec sešlo. Jejich anglický překlad vycházel nejdříve časopisecky (1938–39) a až v roce 1941 vyšel jako kniha, která pak byla opakovaně vydávána a překládána do dalších jazyků. V roce 2001 vyšel v němčině původní rukopis přednášek, který se v některých detailech od anglického překladu liší.

Český překlad, který zde máme k dispozici, vychází z původního anglického vydání knihy. Nevznikl by bez podpory psychoanalytické pracovní skupiny, která v posledních dvou letech Fenichelovu knihu v týdenních setkáních studovala a překlad odborně revidovala. Jejími účastníky, kterým chci z tohoto místa poděkovat, byli Martin Mahler, David Holub, Josef Fulka, Martina Telerovská, Jiří Jakubů, Hynek Forman, Markéta Havelková a Alena Baxová. Dlužno dodat, že ke znovuoživení našeho zájmu o aktivity předválečné psychoanalytické skupiny a k opětovnému obrácení pozornosti k Fenichelovu dílu přispěly mimo jiné dva panely na Mezinárodním psychoanalytickém kongresu v Praze před čtyřmi lety. Jeden z nich zorganizoval Michael Šebek a byl věnovaný Fenichelovu odkazu a jeho působení v Oslu, Praze a Los Angeles, druhý panel o „pražské psychoanalytické skupině“ v letech 1933–1938 připravil Ludger Hermanns. Nechtěli jsme Fenichela považovat pouze za klasika patřícího do historie. Vydáním jeho přednášek o psychoanalytické technice splácíme dluh této mimořádné osobnosti, ale nejde nám o to stavět mu pomník ani mumifikovat jeho myšlenky. Věříme, že je stále živým autorem, který si zaslouží naši pozornost.

Fenichel v roce 1941 o své knize napsal: „V našem pojednání nešlo o to, abychom přišli s něčím opravdu novým, ale chtěli jsme okomentovat Freudova technická pravidla a ukázat, jak se freudovská teorie neuróz uplatňuje v psychoanalytické terapii.“ Není zde prostor věnovat se podrobně Fenichelovu přemýšlení o psychoanalytické technice, přesto si dovolím alespoň krátký komentář.

Kniha Problémy psychoanalytické techniky není nijak rozsáhlé dílo. Fenichelovi se nicméně podařilo napsat hutnou práci, v níž zachycuje nejen podoby tehdejší psychoanalytické praxe a kontroverze ohledně psychoanalytické techniky, ale nabízí teoreticky fundovaný, klinicky citlivý a především inspirativní způsob kladení praktických otázek a přemýšlení o nich. V tom se mi zdá být jeho dílo relevantní i dnes, navzdory tomu, že v lecčem samozřejmě zůstává historicky podmíněné a vyžadovalo by kritické přehodnocení či doplnění. Abych vás navnadil k četbě Fenichela, zmíním pár jeho myšlenek, které charakterizují jeho pojetí psychoanalytické techniky.

  • Psychoanalýzou je takový postup, který se vyznačuje analýzou nevědomého odporu a přenosu. Analytik při jejím praktikování nemá rigidně lpět na technických doporučeních, parametrech a postupech léčby, ale má být ve svém počínání flexibilní, „všechno je povoleno, pokud víme proč.“ Neznamená to ovšem, že by měl jednat jen intuitivně a bezbřeze.
  • Analytik by se měl vyvarovat krajnosti intelektuální analýzy a stejně tak druhé krajnosti, přehnaného důrazu na emoční prožívání. Každá krajnost se může stát odporem k léčbě a jako taková by měla být analyzována.
  • V intepretaci má analytik oslovovat to, co je v daném okamžiku pro analyzanda dostupné a rozpoznatelné. Postupujeme od povrchu po vrstvách k hloubce, od nevědomých obran a odporů k nevědomému obsahu. Intepretace nemá být ani příliš hluboká, ani příliš povrchní, měla by být specificky cílená a správně časovaná a formulovaná s ohledem na úroveň pacientova vývojového fungování. Fenichelovi je zřejmé, že neurotická patologie je podmíněna nejen oidipskými konflikty, ale do značné míry také jejich předoidipskými vrstvami, a že ve hře je také dosažená úroveň Ego fungování.
  • Analyzand nemá být při psychoanalýze pasivním objektem analytikových intepretací. Hledáme a povzbuzujeme v něm naopak aktivního účastníka analytického procesu a spolupracovníka, který se v průběhu analýzy učí zkoumat psychické procesy a obsahy, jež se v analytické situaci vynořují z jeho nevědomí. Analyzand se jim snaží rozumět a integrovat je způsobem, který mu přináší větší vnitřní svobodu.
  • Není nutné propadat léčebnému nihilismu u „neneurotického“ spektra pacientů, tj. u pacientů s poruchami osobnosti, nadměrně agujícími, narcistickými, traumatizovanými nebo dezintegrovanými. V takových případech je na místě modifikace technického postupu s cílem nejdříve posílit či rozvinout jejich schopnost se analytického procesu aktivně účastnit.
  • Velký důraz Fenichel klade na roli analytika, na jeho lidskost a přirozenost, a na atmosféru tolerance v analytické hodině. Analytik by měl být schopný analyzovat své vlastní odpory, obrany proti úzkosti a strach z emočního zapletení s analyzandem, a také své narcistické potřeby, které jsou pro analýzu zvlášť škodlivé. Odtud podtržení nutnosti trvalé sebeanalýzy, supervizí či intervizí.

Mohl bych pokračovat, ale uzavřu své představení Problémů psychoanalytické techniky slovy, která naleznete v předmluvě k českému vydání. Spolu s Davidem Holubem a Martinem Mahlerem píšeme:

„Domníváme se, že Fenichelovo přemýšlení o psychoanalytické technice a o tom, jak psychoanalýza léčí, může být aktuální nejen svým obsahem, ale i kritickou otevřeností vůči novým podnětům, svěžestí a nedogmatičností. V tomto ohledu jeho kniha nijak neztrácí význam ani po více než sedmdesáti letech od svého prvního vydání. Pokud máme výhrady k jejímu dobově podmíněnému omezení, sotva nemůžeme ocenit způsob, jakým Fenichel s tehdejšími znalostmi zacházel. V knize se potkáváme s autorem, který je na jedné straně věrný klasické psychoanalýze, ale zároveň si vytváří dostatek prostoru k vlastní kreativitě a živému přemýšlení. Fenichelovi vděčíme za psychoanalýzu zbavenou magického a autoritářského myšlení, na kterou současná pluralitní psychoanalýza může navázat a čerpat z ní. Poznávat dnes Fenichela je cenné rovněž proto, abychom nezapomínali ani nepopírali, z jakých psychoanalytických kořenů vyrůstáme. Ve Fenichelovi se setkáváme s vášnivou osobností a průkopnickým duchem, oddaným psychoanalytickému zkoumání člověka. Jeho étos by mohl být pro naši psychoanalytickou obec velkou inspirací.“

Literatura

  • Giefer, M. (2001). Einleitung. In Fenichel, O. Probleme der psychoanalytischen Technik. Psychosozial-Verlag, 2001.
  • Mühlleitner, E. (2015). Osobnost Otto Fenichela a jeho význam pro Prahu. In Telerovský, R. & Mahler, M. (Eds.). Strach z cizího. ČPS, Praha 2015.
  • Telerovský, R., Holub, D., Mahler, M. (2017). Jak psychoanalýza léčí – Fenichelovy přednášky o technice. In Fenichel, O. Problémy psychoanalytické techniky. ČPS, Praha 2017.

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

twelve − six =

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.