O čem skupiny mlčí? – Jarní skupinové dny 2017

Text seznamuje s původem a stručnou historií nové, každoročně pořádané konference zaměřené na terapeutickou práci se skupinami. Informuje o struktuře, obsahu a atmosféře jejího posledního ročníku. Přibližuje zážitkový charakter konference a průběh malých, velkých a supervizních skupin. Shrnuje příspěvky zástupců několika psychoterapeutických škol na téma mlčení ve skupinách. V závěru obsahuje pozvání na další ročník konference, který se bude zabývat bezpečím ve skupinách.

1. Původ a krátká historie konference

Na jaře loňského roku uspořádala skupinová sekce České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii (ČSPAP) druhý ročník sebezkušenostně vzdělávací konference Jak zažít a přežít skupinu tentokrát s podtitulem: O čem skupiny mlčí?

Konference se konala 21. – 23. dubna 2017 v prostorách FAMU na Smetanově nábřeží. Tato nová skupinová konference byla původně inspirována bohatou a plodnou zkušeností, kterou náš tým získal v roce 2015 díky spolupráci na organizaci mezinárodní Letní školy skupinové analýzy s Group Analytic Society International (GASI).

Pod uvedeným vlivem jsme v českých kulturních a jazykových podmínkách uspořádali první konferenci Jak zažít a přežít skupinu: Nevědomé závislosti v lidských skupinách. Zpráva o ní je také dostupná zde. Zatímco tato pilotní akce měla malý počet účastníků, na loňské konferenci se účast více než zdvojnásobila na čtyřicet účastníků (plus osmnáctičlenný tým organizátorů, vedoucích jednotlivých typů skupin a přednášejících).

Od roku 2015 se původní mezinárodní Letní škola skupinové analýzy, jejíž model jsme převzali od GASI, proměnila na Jarní skupinové dny. Základní struktura a účel českého „potomka” nicméně zůstávají velmi podobné: Konference je primárně založena na procesu bezprostředního prožitku malých a velkých skupin a vzájemného učení se a sdílení naší psychoterapeutické práce na skupinových supervizích. Program je doplněn teoretickými bloky v podobě přednášek či diskuzního panelu mezi odborníky z oboru. V našem českém prostoru má konference poskytovat kreativní otevřený prostor pro sdílení myšlenek a zkušeností na poli skupinové psychoterapie, ale také pro reflexi širších společenských otázek (témat naší „velké národní skupiny” v evropském a mezinárodním kontextu).

Mezi původním mezinárodním a naším českým formátem jsou samozřejmě také některé odlišnosti:

Nejpodstatněji se Jarní skupinové dny od letní školy GASI liší právě díky svému lokálnímu charakteru. Zatímco mezinárodní letní škola nabízí učení se a výměnu mezi skupinovými analytiky z celého světa, Jarní skupinové dny umožňují výměnu a diskuzi mezi různými terapeutickými směry v Česku. Druhý významný rozdíl se týká struktury konference: naši konferenci nezahajujeme přednáškou, ale velkou skupinou – účastníci jsou tedy vrženi přímo do skupinového procesu.

2. Velké, malé a supervizní skupiny

Zahájení velkou skupinou vnímáme jako zásah do očekávání, která obvykle účastníci konferencí mívají – rozdělení konferenčního prostoru na přednášející a posluchače. Nabízíme tak od počátku prostor prožitku a diskusi mezi všemi členy konference. Společnou komunikaci v soustředných kruzích velké skupiny lze vnímat také jako jakousi neverbální pobídku ke sdílení: formální skupiny, tedy např. dle Freuda církev nebo armáda, se typicky strukturují hierarchicky a v řadách. V kruhu se ale například tančí; soustředné kruhy nabízejí prostor k vlastní aktivitě svých členů a ke strukturaci, ke společnému vytváření pravidel fungování velké skupiny. Velká skupina ve svých členech často navozuje silné pocity – bývá vytržením, překvapením, probuzením, někdy i nečekaným otřesem. Celý průběh konference pak skýtá v malých a následných velkých skupinách cennou příležitost o těchto nevšedních zážitcích diskutovat a integrovat je. V porovnání s velkými skupinami pořádanými v západních zemích lidé u nás často stále necítí dostatečné bezpečí veřejně hovořit a přinášet do společného prostoru své já, včetně subjektivně vnímaných nekomfortních aspektů svého myšlení či prožívání. Velkou skupinu, kterou konference nabízí, lze proto pojímat také jako místo pro občanský růst a nástroj pro zpracovávání stereotypů, které v nás přežívají z dob totality.

Během tří dnů jsme pod vedením Heleny Klímové a Luďka Vrby zažili tři devadesátiminutové velké skupiny: Na první velké skupině se objevily asociace „prázdného stolu” a lidí, kteří očekávají „jídlo”, které si ale budeme muset společně připravit v průběhu konference. Dovolím si říct, že díky společné práci jsme se nakonec „najedli do sytosti”.

Malé skupiny se setkaly třikrát na 90 minut a nabízely soukromý prostor ke sdílení osobnějších témat a bezprostředních zážitků z konference. Supervizní skupiny se sešly dvakrát na 90 minut a kolegové je velmi cenili. Díky jejich pozitivním reakcím jsme si uvědomili všeobecný hlad po dalších skupinových supervizních příležitostech v Česku.

3. Diskuzní panel na téma mlčení ve skupinách

V rámci teoretického programu jsme v tomto roce pozvali odborníky z rogersovského PCA, gestalt terapie, KBT a dynamické psychoterapie, kteří – společně se skupinovým analytikem – v diskuzním panelu hovořili o mlčení ve skupinách ze svých perspektiv.

Mlčení jako příležitost pro vzájemnost

Zkušený skupinový analytik Václav Buriánek hovořil o významu mlčení a jeho formách. Uvedl, že rolí terapeuta je pomoci skupině porozumět dynamice mlčení: „Co se to děje, že skupina mlčí?” Na mlčení Václav nahlíží jako na přirozenou součást komunikace, „bez pauzy by lidská řeč byla nesrozumitelnou… Ticho je důležité pro to, aby se v něm rodila odpověď.” Václav rozumí mlčení mj. jako příležitosti pro terapeutovu introspekci: „To souvisí s procesem naslouchání… A přijdou očekávání – včetně mých osobních projekcí. Když skupina mlčí, tak moje projekce jsou jako zpěnění oři – všichni se do toho ticha postupně vkládáme. Všichni pracují až do nějaké únavy, a když pak pauznou, tak ta pauza je velice bohatá na osobní významy. A terapeut musí o tomto asociačním aktu něco vědět, protože jinak upadne do protipřenosu a je s ním konec. Na to se školíme, zkrátka když přijde ticho, my se snažíme tu svou aktivitu použít pro porozumění.“ V neposlední řadě Václav zmínil, že mlčící skupina očekává, že konduktor (vedoucí skupiny) převezme vedení: „a ta moje odpověď je nabídka pro skupinu, jak se mnou mají mluvit, a já zase čekám, jak oni budou mluvit se mnou. Pauza je příležitost pro vzájemnost.” Václav rovněž zmínil nejdůležitější aspekt, v němž se skupinová analýza liší od dalších způsobů terapeutické práce se skupinou – totiž chápání skupiny jako celku: „Celá skupina pro mě existuje jako svébytná bytost – ona se chová jako jedno fungující nevědomí.”

Skupiny mlčí o bolestných a nepřijatelných pocitech a zkušenostech

Věra Roubalová, gestalt terapeutka, hovořila o svých pestrých zkušenostech jednak v práci s multikultuními ženskými skupinami a jednak se skupinami potomků obětí holokaustu. Uvedla, že skupiny obětí holokaustu mlčí o bolestných emocích ponížení a zahanbení: „O čem tahle skupina mlčí – o tom, o čem se mlčelo v jejích rodinách: o ponížení za války, v koncentračních táborech, ale i po návratu. Snažíme se jim umožnit, aby o tom mohli mluvit.” Některé kultury, podle jejích zkušeností, mají těžkosti hovořit o členech svých rodin v negativních konotacích. Dále Věra uvedla: „Mlčí se hodně o totalitní době – kdo z rodičů byl ve straně, ale o případné spolupráci s STB se nemluví. Myslím, že už by se to mělo nějak lámat, většinou po 20 letech to už nějak začíná jít, uvidíme.”

Mlčení jako příležitost pro reflexi a porozumění dysfunkčním kognitivním schématům

KBT terapeutka Katarina Adamcová hned v začátku přiznala, že v KBT skupinách se spíše nemlčí, a když se mlčí, „tak si říkám, že (klienti/pacienti) potřebují být se svými myšlenkami. Ale pak se je snažím povzbudit, aby o nich mluvili. Často mi přijde, že vyjít z mlčení ven je nová zkušenost – málokdo si dovolí mluvit o tom, jak se cítí, co prožívá, nad čím přemýšlí. Spousta úzkostných lidí neví, že by to vůbec dokázali, že by je to mohlo obohatit.” Katarina nám připomněla, že KBT používá techniky jako je např. expozice: Terapeut např. tedy požádá o mlčení ty, kteří nejvíc hovoří, „a jsou to ti, kteří to ticho většinou jako první přeruší – a na první pohled to vypadá, že to jsou ti neúzkostní,” a ty mlčící naopak požádá, aby hovořili. Terapeuti následně poskytnou prostor k reflexi prožitků, které klienti během takové expozice měli. Katarina dále uvedla, že terapeut se poté pokouší propojit tyto nové zkušenosti a reflexe s hluboko uloženými vnitřními kognitivními schématy jako například: „Když promluvím, všichni uvidí, jaký jsem/že nejsem dost dobrý… jsem zranitelný. A to se pak snažíme dále propojovat se situacemi v běžném životě. Mlčení je o tom přijetí – jak se vlastně bojíme, jestli jsme ve skupině přijatelní. Také je to o bezpečí – skupina mlčí na začátku, když necítí, že může mluvit o svých pocitech, myšlenkách.”

Způsoby mlčení ve skupinách – hněv, souznění anebo mluvení ve funkci mlčení

Gaba Langošová z rogersovského PCA hovořila především o výcvikových terapeutických skupinách: „Skupina často mlčí o společenských tabu – jako je nevěra, morálka – nebo o věcech, které se odehrávají ve skupině – jako je oddělená skupinka, které se setkává v kuloárech (paraskupinování). A my tušíme, jako terapeuti, že se něco děje, ale nevíme o tom a tu skupinu to může na dlouho zastavit.” Gaba zmínila také hluboce souznějící mlčení: „Někdo mluvil o něčem svém vážném, dostalo se mu přijetí, on si k něčemu došel, všechny to oslovilo – a v tu chvíli je to mlčení krásné, takové souznění. To ráda sdílím.” Mlčení se podle ní často pojí s nesouhlasem nebo s hněvem, ať již mezi členy skupiny nebo vůči terapeutům. „Někdy si představím, že uprostřed skupiny je balvan a přes něj nemohou ti lidé mluvit.” U psychotické skupiny Gaba poznala „mlčení, když se mluví: Já jsem pracovala s kolegou a pracovali jsme s klienty, kteří měli schizofrenii a tam se nemlčelo – oni to nevydrželi, protože mlčení může zvyšovat úzkost. Ale to mluvení bylo svým způsobem mlčením, protože tam (pacienti) nedali to, co by tam opravdu chtěli dát.“ Gaba také hovořila o tom, jak důležité je, aby terapeut nepřebíral aktivitu a umožnil členům skupiny najít vlastní hlas a kompetenci: „Asi znáte, že někdo s něčím přijde a skupina mlčí – je to něco závažného, třeba nějaká hrozná zkušenost z dětství. A skupina mlčí, protože si myslí, že jen terapeut zná tu nejcennější intervenci. Ale když do toho sklouzneme, tak terapeut reaguje a skupina mlčí.” Pakliže se terapeut zdrží přílišné expertnosti a aktivity, „skupina se časem naučí, že může také svobodně reagovat… Skupina může být také traumatizovaná direktivním nebo příliš expertním terapeutem. Terapeut nemá vědět – může být až jemně natvrdlý; má přistupovat bez svých předpokladů, hodnocení.”

Terapeuti, když nevíte, co máte dělat, chvíli mlčte

Za dynamickou psychoterapii se Jiří Jakubů všeobecně přihlásil ke slovům Václava Buriánka. Uvedl, že způsob, kterým terapeut chápe skupinu, určuje jeho naslouchání a reagování na skupinu. „To vše určuje moje hypotézy a porozumění tomu, o čem se mluví nebo o čem se mlčí nebo co se tím mlčením vyjadřuje. O čem skupiny mlčí, je taková zvláštní terapeutická metafyzika – že ta skupina je entita a ne jednotlivci. Když skupina mlčí, tak vždy hovoří.“ S humorem a k pobavení nás ostatních Jiří hovořil o vlastní psychodynamické skupině, do níž se v mládí přihlásil jako klient: „Já jsem zažil skupinu, kde ti terapeuti pořád mlčeli a já jsem je teda občas zastupoval… dělal jsem takového asistenta, nedoceněného. Oni mlčeli a mně přišlo, že je tam tolik, co stojí za objevení… a oni pořád mlčeli. Tak jsem zjistil, že bude lepší ředit tu svoji účast na těch skupinách. A pak jsem už zas já spíš mlčel. Na to rád vzpomínám jako na takovou školu toho, jak to mlčení je důležité v praxi… Jak se já začnu propadat do toho mlčení…“. Jiří předal jednoduchou, ale důležitou radu pro terapeuty: „Když nevíte, co máte dělat, chvilku mlčte – než abychom to poškodili nějakou intervencí, nemístnou. Nemůžeme být jako Stvořitel hybatelem, musíme umožnit těm členům, aby oni byli těmi hybateli.” Jiří zmínil také text Marie Hoškové (+ 2015; spolu s Helenou Klímovou a Luďkem Vrbou byla Marie jednou z hlavních hybatelek stojících u kořenů Jarních skupinových dní), který se týká mlčení v analýze: „Marie v něm rozlišuje mlčení a ticho. Mlčení je objektní, vztahová záležitost, mlčím ve vtahu k někomu. Ticho je absence zvuku, potichu můžu být sám…“

4. Přednáška Marka Wollnera

Přenášejícím tentokrát nebyl psychoterapeut, ale známý investigativní novinář Marek Wollner. Hovořil poutavě o svém pohledu na média, komunikaci a (žalostný) stav demokracie v české společnosti, tedy v naší „velké národní skupině” 30 let po pádu totalitního režimu. Po skončení přednášky následovala živá a vášnivá diskuze, v níž se ozýval vřelý souhlas s Markovými myšlenkami, a zdálo se, že všichni posluchači cítí vděčnost za jeho slova. Později se však ukázal jeden aspekt toho, o čem nejspíš české skupiny mlčívají: přes zdání všeobecného souladu s obsahem přednášky si pak „v kuloárech” někteří účastníci konference teprve v soukromých rozhovorech dovolili zmínit, že Markovu přednášku vnímali jako „příliš politickou,” nebo že s jeho názory nesouhlasili – ale nedovolili si svobodně se vymezit proti tomu, co vnímali jako jakousi „skupinovou názorovou normu”. Otevřeně tedy naše velká skupina nedokázala projevit nesouhlas v politických otázkách. Tomuto mlčení lze snad rozumět i jako součásti stále živého traumatizujícího dědictví totalitního režimu a jeho monopolu na jedinou Pravdu, které zatím nepříliš dotčeno přebývá v českém sociálním nevědomí.

5. Pozvánka na další akci

Konference nám díky živé účasti kolegů z různých směrů poskytla bohatou zkušenost a podnítila v našem skupinově-analytickém týmu ještě větší zájem v Jarních skupinových dnech pokračovat v dalších letech.

Aktuálně připravujeme již 3. Jarní skupinové dny, tentokrát na téma „Skupina a bezpečí? – Jak bezpečí ve skupině vzniká, jak se proměňuje se a co ho ohrožuje”. Na tuto konferenci, která se uskuteční 25. – 27. 5. 2018 v Praze, vás co nejsrdečněji zveme. Další informace budou průběžně dostupné na Facebooku: https://www.facebook.com/zazitskupinu/ nebo na stránkách ČSPAP: http://cspap.cz/cause/jarni-skupinove-dny.

Zdroje

Diskuzní panel z konference 2. Jarní skupinové dny – Jak zažít a přežít skupinu: O čem skupiny mlčí? [zvukový záznam]. Praha, 2017

Náhledová fotografie: Dominika Trmalová

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

3 × one =