Může psychoanalytický terapeut veřejně prezentovat své politické názory?

Psychoanalýza tradičně zdůrazňovala analytikovu anonymitu. V moderním světě sociálních médií a Googlu je velmi jednoduché prezentovat svá politická stanoviska, která si kdokoliv může kdykoliv dohledat. Může si psychoanalytický terapeut v dnešní době dovolit takto prezentovat své politické názory? Jaká to má úskalí? Jak případná prezentace politických názorů psychoanalytického terapeuta může ovlivnit práci s jeho klienty/pacienty?

Patřím mezi osoby, které společenské dění velmi zajímá, a každý den strávím nemalé množství času čtením článků o aktuální politické situaci v médiích, jako jsou Respekt, Aktualne.cz, ČT24 a New York Times[1]. Politologové by mě nejspíše zařadili do škatulky „ městský liberál“. Zároveň patřím i do skupiny lidí, kteří aktivně používají sociální média. Během čtení článků na výše zmíněných internetových serverech mě často „popadá chuť“ k zapojení se do společenského dění veřejným sdílením určitého politicky zabarveného článku (někdy i doprovázeného osobním komentářem). Toto zveřejnění mého politického postoje je však v konfliktu s mou profesí psychoterapeuta. Nebo není?

Podle mé zkušenosti si mne naprostá většina klientů/pacientů před prvním sezením nebo po začátku terapie „vygooglí“. Sice o tom klienti/pacienti většinou sami mluvit nezačnou, ale často si v průběhu terapie člověk všimne, že o něm mají určité informace, které jim neříkal a které si pravděpodobně přečetli v nějakém z volně dostupných materiálů na internetu. Beru to jako přirozenou součást dnešní doby. Může ale projevování těchto názorů (například na mém twitteru) negativně ovlivnit psychoterapeutický proces, a vést dokonce k přerušení terapie?

Podle mne záleží na dvou navzájem provázaných faktorech:

  • Jak moc jsou politické názory daného člověka odlišné od politických názorů, které prezentuji.
  • Jak moc je daná osoba schopná tolerovat fakt, že mám na dané téma jiný názor.

První faktor je závislý na hodnotách daného jedince a kulturního prostředí, ze kterého pochází. Velká část osob docházejících do soukromé psychoterapie v Praze se též dá zařadit do skupiny „městských liberálů“, kteří mají většinou relativně podobné politické a společenské názory. V soukromé praxi jsem třeba ještě zatím nezažil klienta/pacienta, o kterém bych věděl, že podporuje prezidenta Zemana[2]. Druhý faktor více souvisí se strukturou osobnosti daného člověka. Určité osoby budou s větší pravděpodobností hůře tolerovat i pouze minimálně odlišný názor, což s sebou ponese mnohem intenzivnější emoční reakci a vyšší pravděpodobnost náhlého přerušení terapie. Zde ale také platí velmi podobný argument jako u prvního bodu – soukromou praxi podle mé zkušenosti navštěvují častěji spíše neuroticky organizovaní klienti/pacienti, kteří jsou většinou poměrně dobře schopni tolerovat rozdílné názory ostatních osob[3].

Summa summarum šance, že politický názor, který umístím na internet, povede v soukromé praxi[4] k přerušení individuální terapie, zde určitě je. Podle mého názoru však tato šance není příliš velká. Jak píše Nancy McWilliams v knize Psychoanalytic Psychotherapy: A Practitioner’s Guide, vždy mohou nastat momenty, kdy klient/pacient potká v nevhodné situaci svého psychoterapeuta i v jeho osobním životě a to následně povede k přerušení terapie (což komentuje známou anglickou slangovou frází „Shit happens“). Člověk také samozřejmě nemusí terapii hned opustit, ale na nějakou dobu taková situace může terapii třeba ztížit. Domnívám se ale, že toto “ztížení” může být i produktivní – mohou se díky němu zaktivovat do té doby nepřítomné formy přenosu, které je pak možné propracovat.

Zároveň hrozí i opačný problém. S člověkem, se kterým mám velmi podobné politické názory, se kvůli vzájemným sympatiím můžeme dostávat do „vztahové koluze“, ve které se vzájemně nevědomě ochraňujeme a nejsme si schopni říct nepříjemné věci. Podobné situace údajně nastávaly v prostředí undergroundové psychoanalytické společnosti před rokem 1989. Psychoanalytici se se svými analyzandy museli navzájem chránit a de facto spolu konspirovat, aby se o nich nedozvěděli komunisti (jejich společný nepřítel) a nepřišli tak na jejich „nelegální činnost“ – praktikování psychoanalýzy (Mahler, M., ústní sdělení, 29. listopadu 2016). Je otázka, do jaké míry toto perzekuční prostředí ovlivňovalo tehdejší psychoanalytická sezení.

Zatím jsem popisoval hlavně vliv vyjadřování politických názorů psychoanalytických terapeutů na jejich pacienty/klienty. Jaká jsou ale obecná úskalí na straně psychoanalytického psychoterapeuta? Čeho by se měl vyvarovat? Jedno z úskalí vidím například v aplikaci psychoanalytických konceptů k zastřešování politických názorů autora. Takto se jednoduše může stát, že názor autora bude považován za objektivní pravdu, poněvadž to tvrdí psychoanalytická teorie. Tím se ale celá psychoanalytická teorie (a psychoanalytická komunita) dostává do „politických her“. Je důležité mít na mysli, že koncepty aplikované psychoanalýzy jsou pouze nástroje, které jsou používány autory. Je běžné, že určitý film/psychoterapeutický případ je různými psychoanalytiky vykládán různě. Psychoanalytická teorie by tedy podle mého názoru neměla být dodavatelem hodnověrnosti při výměně politických názorů.

Velmi sporné je také komentování veřejně činných osob pomocí psychoanalytických konceptů. Buď psychoanalytik danou osobu vyšetřoval a je tedy vázán lékařským tajemstvím, nebo ji osobně nevyšetřoval a potom je velmi diskutabilní, zda má právo danou osobu veřejně posuzovat v odborných psychoanalytických a psychiatrických diagnostických pojmech. Americká psychoanalytická asociace (American Psychoanalytic Association) v dokumentu Position Statement Regarding Psychoanalysts’ Providing Commentary on Public Figures upozorňuje na problémy spojené s odborným komentováním veřejných osob a vyzývá psychoanalytiky, aby v této záležitosti byli velmi obezřetní. I když i mezi členy asociace můžeme najít psychoanalytiky, kteří velmi intenzivně rozebírají veřejně působící osoby. Například psychoanalytik Justin A: Frank z Washingtonu se v USA proslavil svými kontroverzními knihami, ve kterých psychoanalyticky rozebírá osobnosti George Bushe a Barracka Obamu. Kniha o psychoanalytickém rozboru osobnosti George Bushe byla svého času dokonce poměrně intenzivně citována v projevech Fidela Castra.

Celkově se domnívám, že pojetí anonymity se u různých psychoanalytiků liší a myslím si, že v sobě může zahrnovat s určitou mírou obezřetnosti i veřejně prezentované politické názory. Netvrdím, že anonymita nemá význam a měli bychom se jí bezhlavě zříct. Záleží na osobnosti terapeuta, jak úzké nebo široké pojetí anonymity mu vyhovuje a jak je s ní v analytické situaci schopen pracovat[5].

Různé školy a různí psychoanalytici zdůrazňují rozdílnou „šířku“ anonymity. Známý britský psychoanalytik John Steiner má ve své ordinaci údajně pouze holé stěny bez jakýchkoliv obrazů (Šebek, M., ústní sdělení, 8. června 2016) a na druhou stranu někteří američtí vztahoví psychoanalytici zacházejí v sebeodhalování během psychoanalýzy tak daleko, že část tradičnějších analytiků je z nich někdy zděšena[6]. Není například složité dohledat velmi osobní autobiografické texty nejednoho z nich (Ehrenberg 2004; Kuchuck 2013).

Veřejné vyjadřování politických názorů mezi psychoanalytiky má koneckonců určitou tradici i na území České republiky. Významný člen undergroundového psychoanalytického institutu Petr Příhoda se po sametové revoluci stal politickým publicistou. Následně dokonce zcela opustil psychoanalytické kruhy, aby přijal pozici poradce a tiskového tajemníka tehdejšího premiéra Petra Pitharta. V současné době se k politickým otázkám vyjadřují na svých blozích například psychoanalytičtí terapeuti Tomáš Rektor a Peter Pöthe.

Otto Fenichel, významný psychoanalytik a intelektuál světového formátu, který působil několik let i v Praze, zdůrazňoval důležitost zapojení psychoanalytiků do společenského dění. Loni byla na jeho počest zorganizována konference Strach z cizího, na které se na závěr velká část přednášejících psychoanalytiků z různých zemí světa shodla na tom, že je potřeba zvolit aktivní přístup k rostoucí míře nenávisti v naší společnosti (spojené s tehdy vrcholící uprchlickou krizí). S těmito myšlenkami souhlasím a domnívám se, že i přes potenciální komplikace, které to sebou může nést při práci s našimi klienty/pacienty, může být i v dnešní době užitečné, když někteří jedinci[7] z psychoanalytické komunity, budou veřejně prezentovat své politické názory a zapojovat se do celospolečenské debaty.

Zdroje

  • American Psychoanalytic Association (2012). Position Statement Regarding Psychoanalysts’ Providing Commentary on Public Figures Retrieved December 04, 2016, from http://bit.ly/2j1bww9
  • Berman, E. (2002). Beyond analytic anonymity: On the political involvement of psychoanalysts and psychotherapists in Israel. In Psychoanalysis, Identity, and Ideology (pp. 177–200). Springer US.
  • Ehrenberg, D. B. (2004). How I Become a Psychoanalyst. Psychoanalytic Inquiry, 24(4), 490–516.
  • Frank, J. A. (2007). Bush on the Couch Rev Ed: Inside the Mind of the President. Harper Paperbacks.
  • Frank, J. A. (2011). Obama on the Couch: Inside the Mind of the President. Simon and Schuster.
  • Freud, S. (1912). Rady lékaři při psychoanalytické léčbě. Sebrané spisy Sigmunda Freuda, sv. 8, Spisy z let 1909–1913, 313–321. ISO 690.
  • Kuchuck, S. (2013). Clinical implications of the psychoanalyst’s life experience: When the personal becomes professional. Routledge.
  • McWilliams, N. (2004). Psychoanalytic psychotherapy: A practitioner’s guide. Guilford Press.
  • Petr Příhoda. (8. 3. 2016). Wikipedie: Otevřená encyklopedie. Získáno 09:55, 4. 12. 2016 z https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Petr_P%C5%99%C3%ADhoda&oldid=13433231.
  • Renik, O. (1995). The ideal of the anonymous analyst and the problem of self-disclosure. The Psychoanalytic Quarterly.
  • Vries, L. (n.d.). Castro Blasts Bush On Sex Charges. Retrieved December 04, 2016, from http://www.cbsnews.com/news/castro-blasts-bush-on-sex-charges/

Poznámky

[1] A samozřejmě i Houpací osel (spřízněný web Psychoanalýzy dnes).

[2] To zajisté může být ovlivněno i typem klientů, kteří si mě podle dostupných údajů na internetu vyberou a udrží se u mne v dlouhodobé terapii.

[3] I když samozřejmě i převážně neuroticky fungující člověk může někdy spadnout do regresivních stavů, jenž se projevují intenzivnějšími emočními reakcemi.

[4] Mimo soukromou praxi je, myslím, situace trochu jiná.

[5] Na základě získaných zkušeností může psychoterapeut v průběhu své profesní praxe posouvat míru své anonymity jedním či druhým směrem (pokud je to však ještě možné – může nastat i situace, že určité osobní údaje o terapeutovi budou velmi jednoduše „vygooglitelné“ a nebude již prakticky možné je z internetového prostoru odstranit).

[6] Z dalších psychoanalytických autorů, kteří měli co říci k anonymitě, je důležité určitě zmínit i Freuda, pro kterého byla anonymita důležitá pro vznik přenosu. Americký psychoanalytický rebel Renik ve svých článcích tvrdí, že dokonalá anonymita v klinické situaci je iluze. Můj osobní pohled dobře vystihuje citace izraelského psychoanalytika Emanuela Bermana, držitele psychoanalytické ceny Sigurney Award: „ z koncepce, podle které je přenos neustále ovlivňován protipřenosem a sebeodhalení a odehrávání jsou přirozenou součástí většiny sezení, vyplývá, že zásadní není vyhýbání se kontaminaci (odpovídající obrazu sterilní zkumavky, který si Freud vzal z přírodních věd), ale volné prozkoumávání nevyhnutelného vzájemného ovlivňování a jeho využití pro rozvoj vhledu a hlubšího a bohatšího analytického vztahu.” Kontaminací Berman v tomto odstavci míní i veřejné projevování politických názorů.

[7] Zároveň bych ale určitě nerad ze zapojování se do společenské debaty dělal morální povinnost, kterou se musí řídit všichni psychoanalytičtí terapeuti. Záleží na daném jedinci, zde chce a“cítí“ se na to.

2 KOMENTÁŘE

  1. Psychoanalýza má od svojho počiatku i bohatú tradíciu aplikácie na široké spoločenské dianie, de facto socialno-revolučnú politiku. Počnúc Wilhelmom Reichom, cez príslušníkov Frankfurtskej školy, predstaviteľov americkej kultúrnej psychoanalýzy ako napr. Erich Fromm až po súčasných autorov ako Slavoj Žižek. No mám dojem, že v priebehu 20. storočia sa postupne tento politicko-revolučný aspekt z psychoanalýzy (ktorá už v samotnom počiatku Freudovej pudovej teórie zasiala semeno celospoločenskej sexuálnej revolúcie) vytrácal ako sa psychoanalýza postupne z disidentu a kontakultúry presúvala do spoločenského mainstreamu. Možno si súčasní psychoanalytici príliš cenia postavenie ktoré v konzervatívnej patriarchálnej spoločnosti získali aby si establishment a spoločnosť dovolili otvorene kritizovať a snažili sa aktívne o politickú zmenu. Osobne si myslím, že psychoterapeuti by mali viacej verejne reflektovať spoločenské dianie a prevziať tak viac zodpovednosti za vývoj a smerovanie našej spoločnosti a opustiť pôdu rigídnej analytickej neutrality, anonymity a abstinencie.

    • Bojím se, že Fromm a spol. politicky ovlivnili možná své pacienty a snad trochu podpořili názory kavárenské inteligence, ale větší publicitu a vliv vždycky měli a budou mít známí herci, zpěváci, sportovci nebo kardiochirurgové. Proto (a nejen proto) bych byl pro to upřít síly jiným směrem…

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

20 − 8 =