Psychoanalytický panpsychismus (1. část)

Metafyzika psychoanalýzy, teda filosofie, která zakládá psychoanalytickou metodu, musí zahrnovat předpoklad, který se nazývá panpsychismus. Toto pojetí panpsychismu chápe celý svět v jistém smyslu jako duševní, nestaví tedy do protikladu svět psychický a materiální. Na jeho základě je všechny psychické jevy možno adekvátně chápat pouze jako důsledky psychických příčin.

Tento text vyšel jako kapitola v knize Výklad afektů: K filozofických otázkám psychologické práce s nevědomím.

Předchozí kapitola objasnila základní rysy holistického myšlení, zdůvodnila, v čem je toto myšlení psychoanalytické metodě blízké, a ukázala, v jakých ohledech může být psychoanalýze oporou. V této kapitole se budu podrobněji věnovat tomu důsledku holistického myšlení, že jakýkoli psychický jev je možno adekvátně pochopit jen jako důsledek psychických, nikoli tělesných příčin, a zamyslím se nad tím, proč je právě tento bod tak častým kamenem úrazu mnohých psychologů. Stále se budu do značné míry držet Spinozova výkladu, protože svou geniální prezentací dokázal přesvědčivě zdůvodnit klíčovou tezi o psychické determinaci, na dlouhou dobu předběhl ostatní, kteří se vztahem mysli a těla zabývali, a současně je dostatečně „starým“ myslitelem na to, aby se dalo očekávat, že by dnes již mohl být šířeji pochopen. Prvním, kdo si blízkosti psychoanalýzy a Spinozovy filosofie povšiml, byla Andreas-Salomé. Nevím o žádném významném psychoanalytikovi, který by ji v tomto náhledu následoval.[1] Snad je to proto, že Spinozova filosofie je zprvu obtížně proniknutelná a že většina psychoanalytiků se „rekrutovala“ spíše z lékařů než filosofů. Možná tento nedostatek Freud cítil, když nabádal, že by se psychoanalýza neměla uzavírat do oblasti medicíny, resp. psychologie, a když upozorňoval na význam laické (nelékaři prováděné) psychoanalýzy. Druhým důvodem může být, že na Spinozovu perspektivu bylo před stoletím, kdy psychoanalýza vznikala, příliš brzo, karteziánský dualismus byl pořád ještě dobře zakořeněn, a i když raní psychoanalytici cítili, že jejich věda je čímsi podstatně novým, nedokázali svou „anomálii“ filosoficky adekvátně uchopit. Mám za to, že spíše platí druhý důvod, neboť vskutku teprve dnes se často ozývá volání po nutnosti opuštění psychofyzického dualismu, a zároveň se začínají objevovat hlasy, že Spinoza je myslitelem, který by při vypracování postkarteziánského paradigmatu mohl napomoci. Andreas-Salomé tento posun dosti vizionářsky naznačila, což ovšem u autorky jejího kalibru nešokuje. Navíc ukazuje, že to, co nazývám holismem, je do značné míry spíše typicky ženská než mužská perspektiva, a proto měla ke Spinozově filosofii a holistické povaze psychoanalytického myšlení blíže než většina představitelů této doposud spíše mužské disciplíny. Stálo by za vážnou úvahu, jež by ovšem obsáhla samostatnou studii, proč právě psychoanalýza donedávna byla, prakticky vzato, mnohem „mužštější“ než jiné psychologické a psychoterapeutické směry.

Nekompromisní oddanost spinozismu vyjádřila Andreas-Salomé v následujícím „prohlášení“: „Myslet jako on neznamená přijmout nějaký systém, ale prostě myslet. K tomu, abychom pochopili Spinozu, je třeba jen to, abychom do důsledku promysleli koncept, že mentální a fyzické manifestace se navzájem představují. Je to … vědomá vnitřní kontemplace integrity a přítomnosti dvou, jak se domníváme, světů, které se nijak vzájemně nevylučují ani nedeterminují, protože jsou prostě jedním.“[2] Všimněme si, že když hovoří o Spinozově filosofii, vyzdvihuje právě to, co bylo výše označeno možná poněkud nešikovným, nicméně tradičním výrazem psychofyzický paralelismus. Nabízí se, že je tomu tak proto, že právě Spinozovo holistické chápání vztahu mysli a těla dokáže zdůvodnit, jak vůbec psychoanalýza funguje a proč hledání souvislostí vědomých a nevědomých složek mysli může vést ke skutečné integraci lidského prožívání. Pokud by některé z psychických jevů byly důsledkem fyziologických procesů, nedávala by psychoanalytická metoda žádný, anebo jen značně omezený smysl. Je-li záměrem psychoanalýzy integrovat psychické obsahy do celku, v němž jsou propojeny vědomé a nevědomé aspekty, pak takový postup implicitně předpokládá, že propojení těchto obsahů je možné. Každodenní psychoanalytická zkušenost přitom potvrzuje, že takové propojení možné je a že se jím psychická stabilita posiluje.

Andreas-Salomé nahlédla také souvislost Spinozova konceptu, že mysl a tělo je jedna věc, s učením o deterministickém řádu jako struktuře, jíž se účastní všechny věci (v němž všechny věci a všechny jejich stavy hrají roli příčiny a jsou něčeho následkem) a kterou je možno rozumem poznávat: „Když sledujeme dostatečně daleko vhled, že všechno je, ba dokonce musí být psychicky předeterminováno, dostáváme se daleko za obvyklý logický pojem determinace, zbavujeme se jeho jednostranného zřetězení, a nakonec jej proměňujeme v princip univerzální reciprocity.“[3] Nejenže tedy psychické jevy mají zásadně pouze psychické příčiny, ale psychologická příčinnosti není jednosměrná, nýbrž spíše takříkajíc síťovitá. Tím se vracíme k výše analyzovanému Freudovu pojmu předeterminace. Spinozova teorie o vzájemné propojenosti všeho se vším, kterou Andreas-Salomé nazývá principem univerzální reciprocity, dobře vysvětluje jev, který Freud svým pojmem předeterminovanosti popsal. Zdůvodňuje, proč všechny psychické fenomény musejí mít více než jedno psychologické vysvětlení a proč by vysvětlení v ideálním případě znamenalo pochopení jejich souvislosti se všemi ostatními fenomény dané psychiky.

Dlouhá řada proroků a vizionářů nás odedávna vybízí k tomu, abychom si uvědomili sílu způsobu, jakým se díváme na svět, a možnosti, které změna vnímání světa nabízí. Spinoza svou pobídku doplňuje detailně rozvedeným systémem alternativního vnímání světa, důkladnou argumentací pro tvrzení, že takové změny jsou antropologicky možné a společensky, psychologicky i metafyzicky žádoucí, a podrobným návodem na to, jak máme myslet, jestliže chceme dojít k nejvyšší možné spokojenosti v afektu, který nazývá intelektuální láskou k Bohu a jenž je prožitkem jakéhosi „definitivního aha“. Na několik staletí nás tak svým příspěvkem zahltil.

Když uvažujeme o současném vývoji západního myšlení, který bývá označován jako změna paradigmatu, a sledujeme charakteristiky, v nichž by se staré a nové myšlení údajně mělo odlišovat, zjišťujeme, že jistě nemohou postihovat bohatost dějin myšlení a že jsou jen velice hrubým schématem. Toto schéma se nicméně zjemňuje, jestliže rozlišíme rovinu myšlenkového mainstreamu a alternativní proudy. Potom se ukazuje, že to, co nazýváme novým paradigmatem, bylo již odedávna do značné míry součástí evropských subkultur a různých podzemních myšlenkových toků. Tolik již nepřekvapí, že Spinoza, filosof sedmnáctého století, nemá daleko k hermetismu i k holismu nebo že zaujal německé romantiky, kvantové fyziky i francouzský poststrukturalismus. Lze uvažovat o tom, že základní myšlenková paradigmata nepřicházejí po sobě v časových odstupech, ale spíše se různě prolínají nebo v různém uspořádání zaujímají status vědomí (společenské přijatelnosti) a nevědomí (společenského outsiderství). Myslitel, který své první dílo věnoval filosofii Reného Descarta, klíčového myslitele starého paradigmatu, aby pak rozvinul radikálně antikarteziánskou vizi, která pomohla k tomu, že získal status prokletého filosofa a stal kultovní postavou filosofického undergroundu, je pro takovou úvahu dobrým příkladem.

Odhalení, že základem moderního myšlení je víra v jednoduchou kauzalitu, bývá spojováno se skotským skeptikem a empiristou Davidem Humem. Již před ním ale vytvořil Spinoza koncepci, která se způsobu myšlení, jejž Hume zachycoval, vymykala. Tím, že zrušil ontologický dualismus mysli a těla (jako dvou na sobě nezávislých částí světa), popřel také možnost kauzálních vztahu mezi nimi. Žádná myšlenka, pocit nebo představa nemůže být podle Spinozy nikdy příčinou žádné tělesné změny. A naopak, žádná změna v oblasti těla se nemůže nikdy stát příčinou jakékoli myšlenky, pocitu nebo představy. Ustavující se holistické myšlení nemá nad moderním myšlením převahu v tom smyslu, že by nebylo postaveno na žádných předpokladech. Základní vírou holismu je „souvislost všeho se vším“. Tuto souvislost všeho se vším lze chápat také jako určitou pankauzalitu – tedy pojetí, že každá věc je přímo nebo zprostředkovaně příčinou každé jiné věci. Pojem příčiny je tedy součástí obou modelů/paradigmat, přesto ale vede ke zcela jiným gnoseologickým závěrům: zatímco ve starém modelu byla kauzalita příslibem jednoduchých vysvětlení – stačilo odhalit, která věc je příčinou jiné –, v novém modelu/paradigmatu je kauzalita synonymem neuchopitelnosti – jedná se totiž o vzájemnou kauzální souvislost všeho se vším. Oba z modelů – kauzální i pankauzální – jsou jen jednou z možných integrací zkušenostních dat, která sama o sobě říkají jen to, že něco zažíváme souběžně.

Pro zdánlivě redukcionistickou a deterministickou psychoanalýzu je holistické učení v mnoha ohledech ideálním filosofickým základem. Sladění těchto dvou myšlenkových oblastí nebrání ani tak některé zásadní předpoklady jako spíš příliš „mechanistické“ nebo „fyziologické“ pochopení spinozismu nebo psychoanalýzy. Již Schelling ale nahlédl, že panteismus (jenž není než náboženskou interpretací holismu) není nutně mechanicismem, a že panteismus možná dokonce mechanické pojetí věcí vylučuje.[4] Inkrementálně holistická interpretace na Spinozově filosofii doceňuje právě dynamický aspekt její ontologie a její důslednost v pojetí mysli jako „svéprávného“ pole výzkumu, tedy to, že v psychologii znemožňuje somatická, resp. psychosomatická vysvětlení.

Zopakujme krátce jádro předcházející kapitoly. Holisté tvrdí, že všechno tvoří jediný celek, v němž všechno souvisí se vším. Jak je potom možné, že psychické jevy nesouvisejí s fyzickými? Je tomu tak proto, že psychika a fyzično nejsou dvě různé věci, ale stránky nebo aspekty jediné věci. To znamená, že vlastně veškerá realita (česky: věcnost) má mentální povahu. Lze samozřejmě dopovědět i druhou polovinu klíčové ontologické teze, totiž že vlastně veškerá realita má povahu fyzickou. Ano, ale to nás zde, kde se zabýváme metodou psychoanalýzy, nemusí zajímat. Jistěže k čemukoli, co se s člověkem děje, lze přistupovat také skrz jeho tělo. Jakýkoli stav člověka je možno měnit například úpravou stravování nebo nácvikem jiného držení těla či zažitých vzorců chůze. Psychoanalýza dává přednost metodě rozhovoru, volných asociací a interpretací, jiná disciplína či směr dává přednost zase své metodě. Holistické myšlení by těžko mohlo obhajovat privilegovanost určité disciplíny vůči jiné. Může ale ukázat, že správné porozumění povaze člověka, vycházející z porozumění povaze světa, vede k tomu, že se různé metody nedají jen tak míchat. Jistěže psychoanalytik může dát doporučení ke změně určitých tělesných návyku, stejně jako sportovní trenér může navrhnout změnu motivace. Mají-li ale porozumět tomu, co doporučují či navrhují, musejí si být vědomi toho, že přecházejí do jiného řádu, spinozovsky řečeno: jiného atributu.

Pro psychoanalytickou práci je tedy klíčové osvojení náhledu, že veškerá realita má duševní, mentální povahu. Z hlediska radikálního ontologického pohledu to samozřejmě znamená, že myslí se vyznačuje i kámen, vítr atp. To „naštěstí“ nemusí praktikujícího psychoanalytika zajímat. Tomu může stačit, nahlédne-li, že duševní stránku má vše, co se děje s jeho klientem. Nicméně pokud by jeho klient byl šťouravým nespokojencem, což se stává, bylo by dobré, aby chápal, proč tomu tak je. Ochrání se tak také před možným obranně protipřenosovým únikem do oblasti fyziologických vysvětlení, kdyby si např. říkal, že jistý aspekt dění v sezení nechápe nejspíše proto, že se zkrátka v noci budil, protože snědl závadnou potravinu nebo spí v nežádoucí geopatogenní zóně. Pro efektivní psychoanalytickou praxi je velice užitečné „jasně a zřetelně“ chápat, že psychický jev může mít pouze psychickou příčinu. Z toho samozřejmě nevyplývá nárok, že by se měl psychoanalytik v každém okamžiku orientovat ve všech psychických determinacích aktuálního psychoterapeutického dění. Jistěže má právo být zmaten. Jeho profesionalitě by ovšem uškodilo, pokud by svou nedokonalost sváděl na principiálně nepoznatelné fyzické příčiny nebo pokud by obranně unikal k nejrůznějším pro něj neověřitelným hypotézám. Jednoduše řečeno i zde platí přísloví „Ševče, drž se svého kopyta!“.

Pokračování kapitoly naleznete v tomto článku.

Poznámky:

[1] Bylo by sice možno jmenovat autorskou dvojici Deleuze a Guattari, kteří se ke spinozismu hlásí například ve své významné práci Tisíc plošin, jejich poměr k psychoanalýze je ovšem velice ambivalentní. (Srv. Deleuze, Gilles – Guattari, Félix, Tisíc plošin, Praha 2010.) Přestože je psychoanalýza jedním z jejich hlavních témat, staví se k ní nejčastěji kriticky nebo přímo v negativním smyslu. Deleuze navíc za psychoanalytika není možno pokládat. Myslím, že psychoanalýza se jim stala zástupným terčem a že jejich skutečným nepřítelem byla spíše doba či západní civilizace jako taková, se svým pozdně kapitalistickým vyhrocením a úpadkem demokratické politiky. Jejich konkrétní poznámky k psychoanalýze pokládám spíše za irelevantní, neboť se dle mého názoru a zkušenosti týkají její diletantské podoby. Myslím, že tento přístup je jednak typický pro velkou část francouzské kritiky psychoanalýzy a jednak je určený poněkud oidipským nešvarem fixovat se na kritiku těch, kterým jsme zavázáni.

[2] Andreas-Salomé, Lou, In der Schule bei Freud. Tagesbuch eines Jahres 1912/1913, Munchen 1965, str. 44.

[3] Tamt., str. 45.

[4] Srv.: Schelling, Friedrich Wilhelm Joseph von, Filosofická zkoumání bytnosti lidské svobody a s tím souvisejících předmětů, Praha 1992.

1 komentář

  1. Úvod k ukázce z knihy mi zněl lákavě. Pak jsem ale pochopil, že nejde o doporučení klinického/technického rázu, i když autor nakonec sklouzl i k tomu.
    Autorův text tedy primárně nehájí určitý přístup k pacientovi, přístup, který by a priori vše považoval za psychologicky determinované i s tím rizikem, že bychom občas hledali ryze psychologické determinanty i tam, kde nejsou. Byla by to sice trochu parodie na psychoanalýzu, ale jako protiváha dnes módního přístupu, že vše je biologicky/geneticky dané – proč ne.

    Nicméně jde-li o seriozně pojaté teoretizování, moc přesvědčivě mi neznějí výroky typu: „Pokud by některé z psychických jevů byly důsledkem fyziologických procesů, nedávala by psychoanalytická metoda žádný, anebo jen značně omezený smysl.”. Proč by nedávala smysl? Copak Freudova psychoanalýza, postavená na biologicky zakotvených pudech, smysl nedávala?

    Samozřejmě, psychoanalýza – jak autor zmiňuje – staví na principu (zejm. psychologické) multideterminovanosti a na vzájemné mnohočetné provázanosti psychických elementů. To ale přece nevylučuje možnost uplatnit model bio-psycho duality (byť se dá namítnout, že jde o rozdělení s neostrými hranicemi, s určitými „oblastmi překryvu“). Freud nepopíral, že psychologické a biologické jsou dvě strany téže mince a že vše psychologické má svůj biologický korelát prostě proto, že se odehrává v těle, ale používat v souvislosti s psychoanalýzou termín psychofyzického paralelismu je stejně podivné, jako se domnívat, že psychoanalýza zastává pozici ontologického dualismu. Ani z jednoho nechci autora obviňovat, jen tak mohl jeho text vyznít, aspoň pro mě a možná pár dalších čtenářů…

    Stejně tak psychoanalýza snad nevylučuje možnost, že některé z determinant jsou mimopsychické, tj. čistě fyziologické nebo vnější, ba i náhodné. Tvrzení, že „…psychické jevy mají zásadně pouze psychické příčiny…“ se zdá jako naprosto mimo a mimochodem nevyplývá ani z výroku, na který se autor odkazuje [3]. Nebo chce autor vše fyziologické považovat za psychologické a tím pojem „psychologický“ rozšířit? Nestává se tak spíše autorem nové reedice pojmosloví, než aby zůstal filosofem psychologie? Ano, dejme tomu, že vše, co vznikne mimo tělo či v těle získá na své cestě svou mentální reprezentaci a do sítě duševního už vstupuje jakožto psychický element. Stále ale má smysl rozlišovat mezi determinantami (ryze) psychickými a determinantami (primárně) tělesnými, jinak se prostě nedomluvíme, naše řeč ztratí důležitou rozlišovací schopnost. Autorova diskuze mi proto přijde především zbytečná a škodlivá ve svém matení zavedených pojmů.

    Mrzí mě moje kritičnost, ale chci, aby lidé mimo psychoanalýzu, kteří přistupují na tyto stránky, znali i alternativní pohled na věc, byť by zveřejněný autorův text zasloužil obsáhlejší a preciznější reakci.

PŘIDAT KOMENTÁŘ