Co se zrcadlí na sociálních sítích

Sociální sítě (označovány případně jako nová média) provázela ze strany mediálních teoretiků mnohá očekávání spjatá s demokratizací šíření zpravodajských obsahů a vytvářením nehierarchických struktur coby elementem občanské společnosti. Obecně mělo jít o nástroj,  pomocí něhož mohli lidé autentičtěji projevit sebe sama. Na poslední uvedenou hypotézu ale reagují i kritické hlasy operující s pojmem narcismus, které upozorňují, že profily na sociálních médiích fakticky fungují jako bubliny, kde si uživatelé jen potvrzují vlastní představy o sobě a o společnosti. Produkce zpravodajských médií, jakkoliv často uživateli sdílena, tak nakonec hraje roli pozadí, na kterém vynikne ideální Já. Při bližší analýze rétoriky části příspěvků ale jasněji vyvstane vzájemná provázanost tzv. nových a „starších“ (masových) médií. Jedny jsou zdrojem i produktem představ o svém Já, druhé reprezentují symbolický řád, jak jej popsal Jacques Lacan. Jedním ze základních rysů symbolična je skutečnost, že s představami o vlastním Já (ty lze řadit do rejstříku imaginárna) není coby abstraktivní „vnější“ entita vždy zcela kompatibilní.

1. Co média sdělují

Zdánlivě banální otázka, jaké významy vlastně média přenášejí a konstituují, v průběhu let mediálních analýz postupně komplikují tezi, že médium, jak už toto slovo samo o sobě napovídá, má především něco zprostředkovat. Ano, zprostředkovává, nabízí nám okno do světa, ale každé okno je nějak umístěné a neuvidíme z něj vše, argumentoval Walter Lippman (1922). Jak velký problém tedy je, když tolik vzývaná objektivita se jeví nedosažitelným ideálem? Není to problém, média, jako každý jiný produkt kapitalismu, především uspokojují poptávku – i kdyby mělo jít o to, že lid chce být klamán – , zaznívala by argumentace z liberálně-ekonomického spektra. Masová média tak v tomto paradigmatu zkrátka nabízejí určité náhledy na svět a na společnost, a byť by byly sebepochybnější, divák si vlastně sám „demokraticky“ volí, zda jim bude věnovat pozornost.

Problém je, že média jako každá jiná komodita slouží především reprodukci společenských nerovností a privilegovaného postavení těch, kdo vlastní výrobní prostředky, argumentuje kritická teorie vycházející z marxismu a založená na představě tzv. masové společnosti – jasně stratifikované do tříd, s velkým vlivem masových médií. Jeden vysílací zdroj ovlivňuje mnoho příjemců sdělení naráz, celá společnost je doslova nalepena na televizní obrazovky s týmiž záběry. Spektrum toho, co si ze zpravodajství může odnést, je tak dle marxistů velmi omezené: Protože možnost produkovat televizní vysílání (či  mediální obsah obecně – ještě před nástupem internetu) s sebou nesla velké finanční náklady, o tom, co je ve společnosti důležité, občany informovali vlastníci patřičně nákladných výrobních (vysílacích) prostředků, kteří v zájmu zachování vlastního privilegovaného postavení jen hájí status quo a s revolučními ideály jsou v přímém rozporu.

Tento historický exkurz je nutný k podbarvení očekávání, která provázel nástup takzvaných nových (síťových) médií: už žádné dělení na čisté konzumenty a tvůrce obsahu, žádné dělení na masu a vysílač, žádní zbyteční prostředníci mezi tím, co lidi „skutečně“ zajímá a co je jim předpokládáno v zájmu ekonomických a mocenských elit. Ne, na síti se může propojit každý s každým a vzájemně si obohacovat svůj pohled na svět.

Nyní je rok 2016, 12 let po spuštění Facebooku. Nová média přestávají být tak úplně nová, nastává proto mnoho dobrých příležitostí pro rekapitulaci a analýzu oprávněnosti zmíněných očekávání. Český televizní moderátor Václav Moravec dokonce neváhá pokládat otázku, zda sociální sítě tradiční žurnalistiku nakonec nezničí. Již o několik let dříve ale hovořil Eli Pariser (2012) o tzv. názorových bublinách, kdy člověk veden narcistickou slastí obklopuje se na sítí kontakty a postoji, které jsou stejné jako ty jeho. V rámci takové perspektivy se sociální sítě stávají zrcadlem – neodrážejí však svět, ale jen představu, kterou uživatelé mají sami o sobě a kterou chtějí dále potvrzovat a šířit.

Každá pečlivě vybraná profilová fotka, každý palec nahoru, který „selfie“ dostane, jen tuto představu posiluje. Dochází tak ke zvýraznění určité elementární nesamozřejmosti představy sebe sama, která, jak názorně ukazuje Lacanovo stadium zrcadla (1949) a jeho dále rozpracovaná teorie subjektu, nestojí v nějaké čisté a nevinné podobě uvnitř člověka, ale manifestuje se pomocí externí projekční plochy. Subjekt potvrzuje představu sama sebe a současně ji dále rozvíjí, byť pomocí „předpřipravených“ prvků. Jak upozorňuje Eric Louw (2005), lidé stále zpravodajský obsah především sdílí a málokdy jej sami tvoří. Zatímco komunita našich facebookových kontaktů (živitelů narcismu) potvrzuje, že nás má ráda, o tom, kdo jsme a co znamenáme, nás neméně důkladně zpraví právě masová média. Jinými slovy, mohou do značné míry poskytnout odpověď na otázku, co znamenáme pro nám cizí lidi: zda jsme dostatečně mocní, bohatí, krásní, úspěšní, zda disponujeme nálepkou voličů Zemana či Antizemana, kdo je nositelem legitimního expertního aparátu (a tedy je oprávněn skrze média interpretovat společenské dění) a tak dále.

Ať už uživatelé sdílí příspěvky zpravodajských médií s doprovodnými komentáři ve stylu „To se zase sluníčkáři/putinovci/zemanovci naštvou“, případně „Zase další mediální lež a propaganda“, masové médium nadále plní roli pojiva společnosti, jejího zrcadla a ztělesňují každému z recipientů konkrétní verzi velkého Druhého, symbolického řádu společenských vztahů, který funguje vždy trochu jinak a vždy ne zcela v souladu s tím, jak by narcismem obšťastněný jedinec žádal.

2. Bez Druhého se neobejdeme

Tuto roli médií coby zásobárny sociálních identit stále plně nenahradila ani tzv. alternativní média v podobě zpravodajských webových stránek spravovaných soukromými osobami, nikoliv velkými vydavatelskými domy. Právě na sociálních sítích mají servery jako AC24 velký počet velmi aktivních příznivců a čtenářů, kteří ochotně sdílí „alternativní“ články i do komentářů pod facebookovými příspěvky ostatních médií. Je důležité si uvědomit, že alternativní servery samy málokdy nastolují agendu. Převážně totiž reinterpretují události, které hýbou i masovými médii – a pokud nehýbou, neopomenou zdůraznit „podívejte se, co vám média nemohou a nechtějí říct.“ Masová média tak slouží jako indikátor a ukazatel dominantní ideologie a zároveň se na jejím vytváření přímo podílejí.

Z hlediska Lacanova pojetí psychoanalýzy je neméně zajímavý právě onen neodbytný důraz a touha hledat na sociálních sítích a alternativních serverech nejen prostředek sebevyjádření, prosazení vlastní agendy, ale důkazy o moci a vlivu velkého Druhého. Projevem značně ambivalentního vztahu k němu je také vytváření mnoha konspiračních hypotéz o tom, co všechno zvládne elita perfektně řídit. Dané hypotézy se pohybují ve dvou pólech: buď politici a finanční elity mohou a mají řídit vše, nebo krize nezvládají, a to je rovněž projevem jejich záměru.

V dané dialektice pak například pro výklad událostí 11. září lze přijmout tezi, že šlo o zcela bezprecedentní a neočekávaný útok na celou západní civilizaci, jejíž jedinou možností legitimní obrany je vyhlášení globální války s terorismem provázené vojenskou invazí do dvou suverénních států. Opačná teze zní, že šlo o výsledek dlouhodobého plánování a aktivní spolupráce amerických tajných služeb s teroristy. Tak jako tak, role elit coby hybatele dění je nezpochybnitelná. Případná třetí interpretace, že Spojené státy daný útok významně usnadnily vlastním bezpečnostním selháním, které válka proti terorismu sama o sobě nijak neřeší,  ztrácí senzacechtivý a dramatický potenciál jak pro hlavní zpravodajská média, tak pro alternativní servery. Najednou přestává být jasná černobílá „story“ o tom, kdo jsme My a kdo Oni, bledne jasný rozdíl mezi Dobrem a Zlem, fantazie o nějakém absolutně mocném Druhém, který dokáže perfektně naplánovat útok na „samou podstatu naší civilizace“. Protože se ale nikdo, včetně tvůrců alternativních portálů, nedokáže od nějaké verze Druhého (symbolického řádu) zcela oprostit, nezbývá jim, než si nějakou mocnou entitu (když se těm „oficiálním“ věřit nedá) vyfantazírovat v rámci spřízněných komunit na internetu. A jak známo ze sledování hororových filmů, lidská představivost dokáže nabídnout o řád děsivější obrazy než sebehorší skutečnost.

3. Závěr

I kdyby šlo přijmout za platné tvrzení, že sociální média žurnalistice zásadně neprospívají a jsou jen nástrojem, jak se utvrdit ve svých názorech, zároveň paradoxně její společenskou úlohu a význam stále implicitně uznávají. Zpravodajské články plní podle principů rituálního modelu komunikace (Carey, 1989) úlohu pomyslného ohniště, k němuž se večer co večer všichni uchýlí, aby spolu rokovali o všem, co je podstatné. Dochází tak k předávání kulturních hodnot a významů. Každý na sociálních sítích sdílený článek je tak svým způsobem místem, kolem něhož se má seskupit určité společenství, často více či méně explicitně provázené poznámkami o „těch druhých“, kteří nejsou jako my, ale tím spíše utvářejí naši identitu, byť coby negativní vzor. Minimálně v případě části zpravodajské produkce a facebookových stránek (alternativní zpravodajské servery) tak nedochází k atomizaci a roztříštění agendy, ale spíše k dalšímu zaměření na ty události (a k jejich kritické reinterpretaci), které již reflektovala masová média či jinými slovy média hlavního proudu. Přestože sociální sítě měly ještě dále prohloubit proces upadání centrálních autorit (včetně masových médií), část stránek jejich vliv ještě dále posiluje: ať už sdíleným konkrétních článků, které označují jako manipulativní, nebo přebíráním témat, k nimž se posléze vyjadřují.

Literatura

Lippman, W. (1922). Public Opinion. Harcourt.

Louwe, E. (2011). The Media and Political Process. SAGE.

Pariser, E. (2012). The Filter Bubble: How the New Personalized Web Is Changing What We Read and How We Think. Penguin Books.

Carey, J.W. (1989). Communication as Culture: Essays on Media and Society. Psychology Press

 

1 komentář

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

6 + seven =