Mnohojazyčnost a zrození psychoanalýzy

Psychoanalýza je historicky spojena s osudy středo- a východoevropské židovské komunity, vystavované čas od času perzekucím a nutnosti migrovat z místa na místo. Podobně jako Židé v širší společnosti také psychoanalýza byla a je marginalizována v oblasti přírodních i společenských věd. To jí spíše prospívá v sebereflexi, morální integritě a vnitřní senzitivitě. S hebrejským myšlením psychoanalýzu mj. spojuje smysl pro výklad textu (volných asociací) a nekončící, kreativní proud interpretací. Na druhé straně lze psychoanalýzu chápat jako pokus jedné židovské generace o rozchod s tradičním judaismem předků a o vytvoření univerzalistické teorie. Psychoanalýza tak v sobě skrývá dialog hebrejského a zejména řeckého myšlení.

(Tento text je synopsí referátu, který byl přednášen na sympoziu v Příboře 5. srpna 2013.)

Článek je publikován k příležitosti 160. výročí narození Sigmunda Freuda.

Psychoanalýza vznikla uprostřed židovské, převážně liberálně orientované intelektuální komunity ve střední Evropě, ve Vídni, v Budapešti, v Berlíně, ale také v Praze, metropoli země, ve které se Sigmund Freud narodil. Ranou českou psychoanalytickou skupinu – podobně jako sousední psychoanalytické komunity – před druhou světovou válkou tvořili téměř bez výjimky Židé, jejichž mateřštinou byla němčina, maďarština, čeština, ruština, jidiš nebo slovenština, a kteří migrovali intelektuálními centry této části Evropy. Na vznik psychoanalýzy měla zásadní vliv skutečnost, že mnoho z těchto lidí bylo občansky a profesionálně na okraji společnosti, mnozí z nich byli traumatizovaní, téměř všichni byli imigranti nebo potomci imigrantů, často chudí, téměř vždy pronásledovaní nebo konfrontovaní s vážnými předsudky a ústrky. Z té doby asi pochází anekdotická židovská otázka, které zaměstnání je nejlepší si vybrat. Odpověď zní: psychoanalýzu, medicínu, právo nebo provozování hudby. Tyto profese jsou totiž dostatečně mobilní, to znamená není k nim zapotřebí velké vybavení a člověku dovolují utíkat na bezpečnější místo.

Psychoanalýza tak vznikla na okraji medicíny i společenských věd a tato pozice měla a má své přednosti. Právě na takových okrajích psychoanalýza prosperuje a je nejlépe eticky ukotvena, protože jí to umožňuje reflektovat sebe samu. Marginalizace může rovněž povzbuzovat novátorství a skupinovou kohezi. Můžeme mluvit o „optimální marginalizaci“ (termín poprvé použitý sociologem Neilem McLaughlinem).

Je dobré si připomenout, že do Freudova narození zbývalo pouhých šest let, když tzv. březnová ústava rakousko-uherského říšského sněmu, který se v roce 1849 sešel zde na Moravě, udělila Židům plnou občanskou rovnoprávnost, včetně možnosti volně se stěhovat. Přestože Morava a Čechy byly v novověku, pokud jde o projevy agresivního antisemitismu, spíše „mírným pásem“, teprve tímto politickým činem zde definitivně padly zdi ghett a byl zahájen mohutný pohyb středoevropských Židů, kteří začali pronikat do mnoha praktických i intelektuálních sfér zdejšího života, dosud výlučně křesťanských. Křesťanská populace nebyla na takový osvícený politický akt habsburských feudálů vůbec připravena a chápala otevření ghett spíše jako revoluci pro Židy anebo jako ukradenou revoluci pro sebe, což zase stálo u zrodu nových antisemitských projevů. Snaha zejména mladší židovské generace asimilovat se v národnostně antagonistickém českomoravském a německém prostředí byla enormní až frenetická a vedla k jazykovému rozštěpení tohoto hnutí do dvou asimilačních táborů. V mnoha židovských rodinách, včetně příborské rodiny Freudů, se učili trochu česky, protože češtinu považovali za prakticky užitečný jazyk, sotva ji ale považovali za nositele kulturních a duchovních hodnot. Českožidovské hnutí bylo zcela výjimečné v tom, že se tito Židé rozhodli asimilovat s tehdy utlačovaným národem a s jeho marginálním jazykem. Jak ale postupně sílila česká národní společnost, byli to německy asimilovaní Židé, kdo se cítili dvojnásobnými cizinci ve vlastní zemi. Pražští „němečtí“ Židé dokonce přišli s ideou trojího ghetta – rasového, národnostního a sociálního.

O hlubších spojitostech mezi judaismem, hebrejským myšlením a psychoanalýzou bylo řečeno již velmi mnoho. Omezím se proto jenom na dvě dílčí poznámky. Judaismus je, podobně jako psychoanalýza, velmi praktický a střízlivě postavený „na zemi“, protože věnuje mimořádnou pozornost každodennímu životu jedince a jeho konkrétním projevům. Pro hebrejské myšlení je východiskem konkrétum, to, co je jedno a co je proto jedinečné. V tom se zásadně liší od řecko-římského myšlení, pro které je jedinečné a konkrétní zanedbatelné a smysl má orientovat se pouze na obecně platné a zařaditelné do celku. Judaismus je výrazně dialogický v tom smyslu, že každý věřící člověk může být přímým partnerem Nejvyššího, s nímž může vnitřně diskutovat, interpretovat jeho slova anebo se dokonce přít. Židé nečtou Bibli doslovně (nebo jenom doslovně), rozumějí ji skrze interpretace dané tradicí, obvykle začínající Rašim a dalšími tradičními komentátory. Ptají se a a vznášejí námitky, zpochybňují a argumentují. Literární kritik Harold Bloom si povšiml (následně po Franzi Kafkovi), že Freud převzal z židovské tradice zejména prvořadý význam interpretace, vícečetné interpretatace, protikladné interpretace, interpretace interpretací, vzájemně spolupracující interpretace a neustálé rozporování všech interpretací. Freudův přístup k nevědomému materiálu se podobá rabínské metodě interpretování, která je založena na využití asociací a slovní hře, aby překročila jednoduché, zjevnější výklady textu a našla hlubší významy. Je to způsob kreativní dekonstrukce textu, odhalujícího mnoho svých možných pravd a významů, které rezonují ve čtenáři. Tato dekonstrukce vlastní a respektuje takovou osobní rezonanci. Je zřejmé, že psychoanalýza vychází z hermeneutického myšlení a je jeho přirozeným pokračováním. Židovská spiritualita – podobně jako psychoanalýza – začíná a končí slovy. Svět podle ní stojí na slovech Tóry a je jimi formován. Biblická slova nejsou nedokonalými odlesky vyšších skutečností, všechno ostatní je v nich už nějak obsaženo. V tom se židovská exegeze liší od novozákonních způsobů výkladu. Cestou ke spáse je studium Knihy, přemýšlení a oddanost společenství souvěrců. Mysl věřícího má zůstat otevřená a připravená ke dialektickému pohybu a přesouvání. Židovské výklady Tóry ani psychoanalytické interpretace nejsou nikdy definitivní a absolutně pravdivé. Jsou nahrazovány novými interpretacemi, které otevírají přístup k další exploraci. Tento neustávající tok interpretací je společnou esencí judaismu i psychoanalýzy. Psychoanalytik i židovský exeget se tak účastní procesu „stávání se“, uvažují v nedokonavém vidu a snaží se vyhnout uzavřenosti a spočinutí. Hebrejské myšlení je myšlení „cestovní“, nomádské, preferuje cestu, vycházení, opouštění statu quo, proces. Jeho modelem je exodus z Egypta. „Stávat se“ je v tomto myšlení primární, důležitější než „být“.

Židé měli po staletích strávených vedle mocnějších a často nepřátelských sousedů dostatek příležitostí ke zkoumání vlastního nitra a k prohlubování introspekce a vnitřní senzitivity. Mnohogenerační traumatizace jim umožnila dozvědět se o lidské povaze možná více, než se to mohlo zdařit jejich utiskovatelům. Ztratili při tom nejednu iluzi o člověku, což jim nebránilo uchovat si naději v určité možnosti individuálního i společenského sebezdokonalení a zlepšení světa. V hebrejském myšlení je podtržen čas a jeho funkce, zatímco prostor je času podřízen. Čas je pozitivní entita, někam spěje a je něčím „těhotný“. Důležitější než časové cykly je rytmus. Toto pojetí času a naděje judaismus (viz hebrejský koncept „Tikkun Olam“) sdílí s étosem psychoanalytické léčby.

Freudův rodák Franz Kafka, který psychoanalýzu sice neznal detailně, nicméně jako pronikavý pozorovatel v ní rozpoznával její židovské rysy a zároveň její pokus se od nich odpoutat. Kafka tvrdil, že psychoanalýza není primárně obecnou teorií lidské mysli. Podle něj je Freudovo dílo spíše kapitolou židovské historie, stejně jako pokusem osvobodit se z ní. Psychoanalýza ve svých počátcích jistě byla také výrazem židovské emancipace a přechodu z prostředí, ve kterém Židé žili po staletí víceméně hermeticky uzavřeni –  fyzicky, duchovně i psychologicky. Tento přechod byl provázen mezigeneračním zlomem, přinesl také řadu problémů, vyplývajících z identifikace nebo částečné identifikace s jiným jazykovým a kulturním kódem, ale také desidentifikace s judaistickými kořeny. Ve střední Evropě to byla především němčina a s ní spojená bohatá německá kultura, ve které se asimilující Židé zabydlovali jako v novém domově. S německou kulturou přijímali také širokou klasickou, zejména řeckou a latinskou vzdělanost. Přestože mnozí z nich byli v tomto směru velmi zdatní a úspěšní, platili za to určitou vnitřní duplicitou a neurčitým ukotvením mezi starým a novým kulturním světem.

Kafkův i Freudův otec nebyli typickými reprezentanty starého světa judaismu. Byli přechodovými postavami, vyžadujícími od svých dětí vágní věrnost tradici, ale zároveň vágně souhlasícími s touhami potomků tuto tradici prolomit. Jakob Freud sice pocházel z chasidského prostředí, ale v dospělosti se řídil spíše reformním judaismem své doby. (Svatební obřad Jakoba a Amálie proběhl pod vedením rabína Izáka Noaha Mannheimera, vedoucí osobnosti reformního hnutí. – Bible, kterou Jakob věnoval svému synovi, byla přeložena a editována vůdčím učitelem reformního hnutí Ludwigem Philippsonem). Podle Kafky, „to, co většina těch, kteří začali psát německy, chtěla, bylo rozejít se s judaismem a obecněji rozejít se s vágním souhlasem jejich otců… Právě toto chtěli, ale svými zadními končetinami uvízli v otcovském judaismu, zatímco předními končetinami nemohli najít novou půdu. Inspirací jim zůstalo následné zoufalství.“ Možná, že podobné druh zoufalství vedl také Freuda k ohromnému tvůrčímu vzepětí a k pokusu tento konflikt vyřešit vytvořením univerzalistické teorie. Východiskem k vytvoření velkého psychoanalytického příběhu tak mohla být specificky židovská verze „oidipské konfigurace“ (jak tento koncept zavedla Haydée Faimberg), resp. její transformace.

Někteří autoři zdůrazňují Freudův odvrat od postav Tóry směrem k řecké mytologii. Podle nich biblickými příběhy proniká častěji podřízenost synů vůči otcům a židovská kultura obecně nabízí model rodinné dynamiky, který je zcela odlišný od mezigeneračních konfliktů a pohlavních rolí, jak je postuloval Freud v oidipském příběhu. Například první biblická vražda nepodporuje Freudovu rekonstrukci otcovraždy spáchané primární hordou synů. Prvotní scénou Geneze je bratrovražda.

Za více než sto let své existence psychoanalýza evidentně přesáhla rámec historicky podmíněného židovského příběhu, o kterém skepticky psal Kafka, a bezpochyby se stala jednou z univerzálních teorií lidské mysli. Je ale dobré nezapomenout, že vyšla také z fantazií syna, který měl milovaného, ale poníženého otce z ghetta, ale který toužil být synem řeckého krále Laia. Psychoanalýza imanentně obsahuje nesnadný dialog hebrejského a řeckého myšlení a jazyka, tak jak jej do sebe zvnitřnil Sigmund Freud.

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

9 + 18 =