Psychoanalýza, vzdělávání a vysoké školství aneb kam kráčíš, česká psychoanalýzo?

Cesty vzdělávání v psychoanalýze a vzdělávání akademické se od počátku vlivem osobních zkušeností S. Freuda s medicínsko-akademickým vídeňským prostředím ubíraly odlišně, byť existuje zřetelný rozdíl mezi vývojem v Evropě a USA. V českém a slovenském akademickém prostředí se šance na svobodné zprostředkování psychoanalytických poznatků objevila až po vystoupení psychoanalýzy z undergroundu po roce 1989. Česká psychoanalýza nyní po letech své institucionální a identitní konsolidace stojí před výzvou, jakým způsobem participovat v akademickém prostředí i společenském diskursu.

(upravený text přednášky pro ČPS IPA z 18. 2. )

Vážené kolegyně a kolegové

Ještě poměrně nedávno by mne nenapadlo, že budu na půdě ČPS před vzdělaným a zkušeným auditoriem, a abych tak řekl „doma“ hovořit na téma psychoanalýza, vzdělávání a vysoké školství. A nyní jsem zde a zažívám, že promlouvat „v“ a „k“ domovské společnosti není zcela snadné i přesto, že díky každodenní práci i výuce hovořit zvyklý jsem. Spolehnu se však na to, že mnozí toto zvláštní rozpoložení znáte a že nedostatky jdoucí na vrub mé nervozitě velkoryse přejdete, byť by pro ně šlo jistě nalézt i trefné psychoanalytické vysvětlení.

To, že zde mohu nyní takto promlouvat, není pouze dílem mým; hovořím zde také díky zájmu a výzvě od osoby, která mezi námi již fyzicky není. A přesto – tím, že její nepřítomnost sdílíme, si ji zároveň i zpřítomňujeme: hovořím zde díky Marii Hoškové. Důvody, proč tu nyní jsem, jsou tedy minimálně dva: zaprvé to, že mne Marie vloni na jaře oslovila s dotazem a nabídkou a je to v tomto případě ona, kdo mi na domácí půdě dal důvěru; doufám, že ji na věčnosti nezklamu. Důvodem druhým je, že již několik let vyučuji psychodynamickou psychoterapii a psychoanalýzu na dvou vysokých školách, působím v redakcích dvou odborných periodik a jako člen oborové rady klinické psychologie FF UK se domnívám, že mám vcelku přehled o tom, co se v současných akademických psychologicko-psychoterapeutických pojednáních objevuje.

Téma, které jsem zvolil, se mi v průběhu příprav různě proměňovalo. V jedněch chvílích jsem se děsil svých velikášských nároků i záměrů, ve chvílích jiných zase vlastní nedostačivosti a mezer ve vzdělání. Pomohl mi včerejší rozhovor s Honzou Šiklem, starým přítelem (který byl tak trochu kmotrem mého vstupu do ČPS), že přece jde o pěkné diskusní téma, a také stálá podpora přítele Martina Mahlera. A tak jsem se volně inspiroval názvem Bachovy skladby Hudební obětina a rád bych zde předložil obětinu psychoanalytickou: budu skutečně rád, pokud tento příspěvek nebude zmrtvujícím projevem a budu naprosto spokojen, bude-li vybídnutím k zamyšlení a debatě o možnostech vzdělávání v psychoanalýze v rámci akademické půdy. Zároveň nechci, aby vyzněl jako zoufání si nad neblahým stavem věcí ve světě psychoterapií či jako apologeze nepochopené a nedoceněné psychoanalýzy.

Od čeho své vidění situace psychoanalýzy u nás odvinu? – Dovolte mi začít krátkou osobní vzpomínkou, která doufám bude můstkem od Marie Hoškové a jejího katolictví a „psychoanalytictví“ přímo k zvolenému tématu. Při studiích na gymnáziu začátkem 80. let jsem na (tehdy pochopitelně „zakázaném“) Rádiu Svobodná Evropa zaslechl, že u nás na Mělníku působí mladý kněz Josef Dolista, kterému hrozí odebrání státního souhlasu k výkonu povolání či přeložení z důvodu (pro komunistický režim) „nevhodného“ ovlivňování mládeže. Již to samo (ale nejen to) bylo důvodem, abych se s ním seznámil. Porevoluční profesor teologie a křesťanské filosofie mi tehdy (před svým přeložením jinam) věnoval knihu kardinála Josefa Ratzingera Úvod do křesťanství. Někteří z vás asi tuší, že onen tehdejší kardinál je nynější emeritní papež Benedikt. Jeho kniha mne strhla svou intelektuální brilancí a otevřeností vůči zpochybňujícím otázkám katolické víry a jejím problémům. Nešlo v ní o únavné memorování katechismu a tradiční obhajobu fosilních posvátných pravd, ale hlubokou a odvážnou (sebe)reflexi katolictví v období II. vatikánského koncilu. Kniha byla samozřejmě vydána v exilu a byla mi nesmírným duchovním osvěžením v dobách, ve kterých byly učebnice psychologie prošpikovány odkazy na leninskou teorii odrazu a eschatologickou úlohu proletariátu v dějinách lidstva. Líbilo se mi i to, pro co jsem tehdy neznal slovo a co bych dnes viděl jako diskursivní myšlení: Ratzinger pro ilustraci člověka, ale i katolictví a katolického kněze v moderní době použil novelu Paule Claudela (básníka a dramatika) Hedvábný střevíček.  V ní je mj. vylíčena zoufalá situace jezuitského kněze přibitého na kříž v rozbouřených mořských vlnách, kdy může spoléhat toliko na svou víru. A Ratzinger jde ještě dále: samotný kněz v moderní době působí jako anachronismus, jako cosi passé a de modé: svým oblečením, slovníkem, postoji, celkovým vzezřením, hodnotami a vírou působí jako kdosi z dob již zašlých. Jako cosi historicky překonané, směšné, snad i trapné… Ratzinger pokládá sobě i čtenáři otázku, zda ještě katolictví a katolický kněz může obstát v současném světě, oslovit moderního člověka…

S odvoláním ke Gabbardovu zdůrazňování významu schopnosti myslet v analogiích a metaforách[1]  bych chtěl obdobně vykreslit současnou pozici psychoanalýzy a psychoanalytiků u nás, v českých zemích. Vždyť v jisté alegorii si i psychoanalytika lze představit přibitého na kříži analytické situace a jejího settingu v rozbouřeném oceánu emocí a mentálních procesů pacientových i vlastních, kdy útěchou je mnohdy pouze onen „analytický třetí“[2]. Možná se shodneme, že takovýto obraz psychoanalytika je umocněn společenskou, intelektuální i historickou diskontinuitou středoevropského prostoru. Této diskontinuitě se věnovali někteří z vás, naposledy na pražském kongresu IPA či 1. fenichelovské konferenci. Mohou se však na tomto stavu věcí podílet i jiné faktory? Jde o specifický rys střední Evropy (oněch krvavých a černých zemí, budu-li parafrázovat práce historika T. Snydera), nebo jde o jev širší? Jak to vlastně bylo a je s psychoanalýzou a vzděláváním, s její šancí oslovit současného člověka (přece jen svůj záměr omezím na současného studenta či začínajícího kolegu)?

V roce 1971 začali dva vynikající badatelé-psychologové Allen Bergin a Sol Garfield vydávat Handbook of psychotherapy and behavior change, asi nejrespektovanější vědecký přehled o dění v oblasti psychoterapie a základní citační zdroj v této oblasti. V jeho poslední 6. edici (2013) se autoři jednotlivých kapitol zaměřují na výzkumy a nové poznatky v oblastech svých směrů. V oblasti rodiny psychodynamických psychoterapií, do které zařazují i psychoanalýzu, zaznamenávají (Barber a kol. 2013) výrazný pokles významu psychodynamických terapií v akademickém světě, zejména v zemích anglicky mluvících (chtělo by se říci: nejen v nich). Tento umenšující se význam zároveň považují za nešťastný a nespravedlivý: „ignorování a popírání historického dědictví a klinické moudrosti dynamické terapie může nepříznivě ovlivnit klinickou péči“ (2013, s. 443). Konkrétně zmiňují významnou úlohu emocí, implicitních kognicí a obran v klinické praxi i teorii. Ústup z pozic je však logickým důsledkem slabého zastoupení dynamických terapií ve výzkumných aktivitách a v rámci současného převažujícího kánonu Evidence Based Practice, resp. E. B. Medicine[3]. Autoři připomínají, že mnoho terapií se vyvinulo z psychoanalýzy nebo jí bylo zásadně poznamenáno, včetně terapií kognitivních a humanistických (sem patří např. Albert Ellis, Aaron Beck, Fritz Perls, Eric Berne, Ludwig von Binswanger a Medard Boss, Irvin Yalom, Stanislav Grof a další). Podle autorů mnoho kritiků psychoanalýzy a (psycho)dynamické psychoterapie poukazuje na zásadní rozdíly svých přístupů, ale zapomínají zdůraznit (což možná mnozí mladí psychoterapeuti už ani nevědí) že to, co si z ní přejali, je důraz na kruciální význam terapeutického vztahu a podpora realističtějšího pohledu na svět a život.[4]

Z Freudovy korespondence víme, že chtěl původně studovat práva, posléze se však rozhodl pro studia medicíny (lákalo ho objevování tajemství). Je obecně známo, že chtěl být badatelem, dnes bychom řekli v oblasti neurověd. A rovněž je dostatečně známo, že pro pochyby o vhodnosti vlastní výbavy pro tuto oblast činnosti, zejména ale pro zoufalé finanční ohodnocení, přešel do klinické praxe, z jejichž  výdělků mohl lépe uživit svou rodinu. V devadesátých letech 19. století se spolu s Josefem Breuerem začal věnovat studiu nervových onemocnění, typicky zejména hysterie, a posléze vytvořil vlastní metodu léčby – tzv. psychickou analýzu. Freudovi (a pochopitelně i všem dalším badatelům a praktikům na poli psychoanalýzy) vděčíme (dle významných současných teoretiků psychoterapie Prochasky a Norcrosse (1999, s. 34) za „vytvoření nejsoudržnější teorie osobnosti, psychopatologie a psychoterapie, která kdy spatřila světlo světa“.

Ačkoli se Freud enormně snažil o prosazení psychoanalýzy do univerzitního vzdělávání a vědeckého světa, byl ve svých počátcích téměř zcela odmítnut a jeho kurzy na univerzitě byly jakožto u privátního docenta v zásadě neplacené (dnes bychom řekli „výběrovky“). Tato odmítání se uchovala jako hluboká zranění a Freud je opakovaně ve svých textech připomíná. Jak říká, obětoval svou oblibu jakožto lékaře a „návaly pacientů“ studiu sexuální etiologie neuróz: „Vystoupil jsem nic netuše ve vídeňském odborném sdružení[5], jemuž tehdy předsedal Krafft-Ebing, jako řečník, který očekával, že jej zájem a uznání jeho kolegů odškodní za hmotnou újmu, kterou dobrovolně podstoupil. Přistupoval jsem ke svým objevům jako k indiferentním příspěvkům k vědě, a doufal jsem v totéž u ostatních. Teprve to ticho, které se po mých přednáškách rozhostilo, ta prázdnota, jež se kolem mé osoby utvořila, narážky, jež se ke mně donesly, mne dovedly pozvolna k pochopení, že tvrzení o úloze sexuality v etiologii neuróz nemohou počítat s tím, že se s nimi bude zacházet jako s jinými sděleními…, pravděpodobně se mi podaří udržet se díky terapeutickým úspěchům nové metody nad vodou, věda si mne však za mého života nepovšimne“ (Freud 2002, 68–69). Následně se stáhl do ústraní, které později označil za splendid isolation, období bádání a přednášení pro úzký okruh posluchačů. Roku 1926, v děkovné řeči pro židovský spolek B´nai  B´rith vzpomíná, že právě v důsledku svých zkoumání a teorií, jejichž výsledky byly pro mnohé nepřijatelné či děsivé, přišel o mnoho lidských kontaktů: „ připadal jsem si jako člověk, nad nímž byla vyřčena klatba“. Členové spolku se stali jeho přáteli a v dobách, „kdy o mně nikdo nechtěl ani slyšet a ve Vídni jsem také ještě neměl žádné žáky, jste mi věnovali vlídnou pozornost“ (Freud, 1996, 57–58).

Toto odborné nepřijetí v akademicko-medicínských vídeňských kruzích[6] vedlo Freuda k přesvědčení, že psychoanalýza není záležitostí medicíny a že je zároveň potřeba ji společensky etablovat. Sarah Winterová (1999) analyzuje situaci ve vědě, kultuře a společnosti ve Vídni na přelomu 19. a 20. století a poukazuje na významný rozdíl v byrokratickém uspořádání Rakouska oproti industriálnímu anglosaskému světu. K tomu, aby mohl Freud uspět i po odmítnutí akademickými autoritami lékařské vědy, musel pro své ideje najít jiné posluchače, vytvořit hnutí a toto hnutí postupně institucionalizovat a vytvořit novou profesi. V tu chvíli již nestačí „pouhé“ porozumění a znalosti, ale je nutné vytvářet struktury s vlastní profesní jurisdikcí, elitní formaci s vlastní vědeckou agendou a posléze i respektovanou společenskou pozicí (v rámci zmiňované byrokratické struktury rakouské monarchie). A tak začíná Freud se svými nejbližšími společníky vytvářet jakousi paralelní vzdělávací strukturu. Roku  1902 vzniká Freudův středeční večerní kroužek, r. 1908 se uskutečňuje v Salzburgu první setkání přátel psychoanalýzy z Vídně a Curychu (Švýcaři byli mimořádně důležití nejen jako „Árijci“, ale i tím, že jejich prostřednictvím bylo možné psychoanalýzu etablovat nejen pouze v privátní ambulantní praxi, ale v rámci respektovaného léčebného ústavu v Burghölzli!). Na druhém kongresu v Norimberku r. 1910 je založena IPA (ještě s německým názvem) se skupinami ve Vídni, Berlíně a Curychu, r. 1913 přibývá Budapešť, Londýn, Mnichov a New York. Tyto organizační struktury mají i svá profesní, vědecká periodika: r. 1909 je to Jahrbuch für psychoanalytische Forschungen, r. 1910 Zentralblatt für psychoanalyse, r. 1912 sloučeno a nahrazeno Internationale Zeitschrift für Psychoanalyse a Imagem, r. 1919 vzniká Internationaler Psychoanalytischer Verlag a r. 1920 International Journal of Psychoanalysis. V tomto roce vzniká také Psychoanalytická poliklinika a tréninkový institut v Berlíně, r. 1922 vídeňské psychoanalytické ambulatorium a r. 1926 začínají vycházet v němčině a angličtině Freudovy sebrané spisy. Po vzoru Berlína vznikají nové tréninkové instituty s formativní tripartitní strukturou, známou jako „berlínský“ či „Eitingonův“ model. Tento tripartitní model se stane nejen základní strukturou psychoanalytického vzdělávání v rámci IPA[7], platnou dodnes, ale rovněž osnovou pro obecný, univerzální způsob vzdělávání v psychoterapii (i to je odkazem psychoanalýzy pro psychoterapii!). Zmíněná struktura psychoanalytického vzdělávání je v rámci IPA poskytována jednotlivými, samostatnými a nezávislými instituty a má charakter vysokoškolských přednášek a seminářů. Jestliže tedy Vídeňská univerzita neotevřela předmět či dokonce specializační obor „psychoanalýza“, vytvořili Freud a jeho společníci/následovníci paralelní vzdělávací a profesní strukturu, aby mohla být psychoanalýza veřejností odbornou i laickou akceptována. Museli jasně definovat systém vzdělávání, způsob praxe a náplň psychoanalýzy jako oboru; vytvořit pro tento účel výcvikové standardy a procedury, tréninkové výbory a nezávislé instituty v rámci mezinárodní organizace s vlastním odborným časopisem. Konečnou (a nenaplněnou) Freudovou vizí bylo uznání psychoanalýzy státními institucemi jakožto léčby neuróz. Za pozornost stojí zmínka M. Schroedera (2008), že před 1. sv. válkou bylo vzdělávání v psychoanalýze nesystematické a povrchní a lidí, kteří byli naplno praktikujícími analytiky, bylo 5–10!

Obrovské úsilí, kterým byla psychoanalýza uvedena do světa, však znamenalo zároveň to, že se v Evropě nadlouho stala oborem mimo obory. Freud sám tuto pozici trvale hájil, a že šlo o důsledky zmiňovaného zranění, je v jeho slovech zřejmé: „historické právo na výhradní vlastnictví analýzy nemají lékaři, spíš naopak až donedávna dělali všechno, … aby jí uškodili… “ (Freud 2007, s. 206), nebo jinde: „nepokládáme totiž vůbec za žádoucí, aby psychoanalýza byla pohlcena medicínou a potom byla s konečnou platností uskladněna v učebnici psychiatrie, v kapitole Terapie… Jakožto hlubinná psychologie, nauka o duševním nevědomí, se může stát nepostradatelnou pro všechny ty vědy, jež se zabývají dějinami vzniku lidské kultury, …jako jsou umění, náboženství a společenský řád“ (Freud 2007, s. 222). Psychoanalýza si vybudovala a hájila svou institucionální nezávislost a neovlivněnost medicínským establishmentem, ovšem za tu cenu, že nebyl součástí formálního vzdělávání lékařů v rámci akademické přípravy a nebyla ani brána jako solidní věda. Tato situace se začala postupně měnit až po druhé světové válce, mj. například v Británii, v jejíž kultuře se psychoanalýza silně (prakticky, teoreticky a výzkumně) uchytila – konec konců o tom svědčí i samostatné Psychoanalytické oddělení na jedné z nejprestižnějších světových univerzit – UCL[8].

Situace ve Spojených státech byla podstatně odlišná od Evropy. V létě 1909 přijal Freud s blízkými spolupracovníky pozvání od Stanleyho Halla, jednoho z nejvýznamnějších amerických psychologů, k sérii přednášek na Clark University. Psychoanalýza v USA vzbudila velký ohlas a během dvacátých let se dostávala do popředí intelektuálního zájmu právě na univerzitách. Joel Paris z McGill University ve své kritické publikaci Fall of Icon[9] nastiňuje spojující linku mezi psychoanalýzou a americkou kulturou: víru, že si můžeme pomoci a překonat své potíže. Nová metoda „léčby mluvením“ byla svým aktivním optimismem typu „we can“ americkému duchu a kultuře bližší než starý evropský typ konzervativní léčby ústavní. Psychoanalytická vysvětlení duševních onemocnění (tedy vysvětlení v zásadě psychologická, sociální a kulturální) a psychologickými prostředky (mluvením) prováděná léčba dávaly naději, že člověk může svůj osud a stav změnit, narozdíl od více pesimistických, biologických výkladů. Vlna analytiků-emigrantů pak tuto inspiraci pomáhala přetavit do života společnosti také tím, že reprezentovali příběh, skutečný příběh, na který „Amerika“ slyší; navíc doba poválečného entuziasmu dávala mnohé naděje a přísliby.  Psychoanalýza se stala alternativou konzervativní léčby a experimentální psychiatrie (nová věda pro novou dobu) a po válce si vytvořila i jistou hegemonii, např. díky bratřím Menningerovým, kteří určovali tvář americké psychiatrie prostřednictvím Národního ústavu pro duševní zdraví[10]. Byl zde však ještě jeden zásadní rozdíl od Evropy. Již od dvacátých let, kdy se ustanovoval Eitingonův model s ambicí na univerzální platnost v rámci IPA, existovala zásadní odlišnost v pozici a strategii rozvoje psychoanalýzy v Evropě a USA. Ve Státech se psychoanalýza nestala oblastí, kterou by mohli praktikovat laici, ba naopak: jestliže vzdělávání a praktikování psychoanalýzy v Evropě probíhalo paralelně k universitním strukturám (a Freud sám opakovaně plédoval za „laickou analýzu“), ve Spojených státech byla psychoanalýza představována jako moderní a žádoucí léčba již na akademické půdě, na lékařských fakultách. Převážná většina akademiků-psychiatrů byla psychoanalytiky[11]. Být analytikem bylo věcí společenské prestiže, jak říká Paris – členství v psychoanalytické společnosti, resp. institutu, bylo vstupenkou k akademické kariéře! Jestliže v Rakousku a povětšinou i v ostatní Evropě psychoanalýza nadlouho zůstávala mimo lékařský akademický establishment, pak v USA se naopak establishmentem stala! Medicinalizace psychoanalýzy dosáhla dokonce takového rozměru, že dle některých autorů bylo až 80 % vedoucích psychiatrických oddělení na VŠ psychoanalytiky (navíc do 80. let nemohly psychoanalýzu v USA vykonávat jiné profese, tedy ani psychologové). I to mj. přispělo ke změnám uvnitř i vně psychoanalytického hnutí ve Státech: psychoanalýza začala ztrácet svůj původní étos alternativy a progresivní dynamické novinky a stávávala se spíš představitelkou zavedeného a stálé méně funkčního systému. Vyučující, kteří před studenty na VŠ horovali za analytickou léčbu jakožto léčbu obecně aplikovatelnou, odcházeli dělat své analytické terapie ne do veřejných nemocnic s těžkými případy (pochopitelně chudými), ale pracovali s bohatší střední třídou a jejími lehčími neurózami. Tato diskrepance vedla také k tlaku nemocnic na změny ve studiu i praktické péči. Také čím dál větší důraz na ekonomickou efektivitu, následný rozvoj zobrazovacích přístrojových metod a popperovské pojetí vědy (tzv. falzifikace) v tom smyslu, že hypotézy mají testovány a odmítány (ne potvrzovány, tak jako u psychoanalýzy), případně i změna v pojetí příčin onemocnění, již ne trauma, konflikt a vytěsnění, ale psychologický distress a bio-chemická nerovnováha postupně odstavily psychoanalýzu na druhou kolej.

Situace v Československu (a jeho nástupnických zemích) byla v některých ohledech podstatně odlišná. Jestliže do nacistické okupace byla psychoanalýza spíše na okraji veřejného zájmu[12] (nepočítáme-li raritně se zajímající lékaře či část umělecké scény), pak po druhé světové válce je její zastoupení ještě slabší kvůli holocaustu židovských analytiků, resp. jejich emigraci. To však nezabránilo tomu, aby se po roce 1948 nestala psychoanalýza nechtěným terčem výsostného ideologického zájmu! Stala se reprezentací životního stylu třídních nepřátel, zvráceným produktem kapitalistické společnosti, buržoasní pavědou a výhonkem sionistické ideologie. Částečné uvolnění 60. let zmrazila okupace sovětská, a tak se psychoanalýza ve veřejném i akademickém prostoru mohla plně etablovat až po listopadu 1989[13]. V akademickém prostředí je to tedy pravděpodobně poprvé, nepočítáme-li nějakou (nám již neznámou) aktivitu Stuchlíkovu, Osipovovu či některých málo dalších.

Jak vypadá současná situace v zastoupení psychoanalýzy na akademické půdě?

Na jednu stranu lze říci, že psychoanalýza (resp. psychodynamická psychoterapie) má prostřednictvím zástupců ČPS či spřízněných kolegů z ČSPAP zdánlivě slibnou pozici. Její přímá výuka či zprostředkování psychoanalytických poznatků probíhá na lékařských fakultách v Praze (Kocourková, Šebek, Pěč), katedrách psychologie filosofických fakult v Olomouci, Praze a Brně (Mahler, Phlháková, Jakubů, pravděpodobně i Ševčík), Katedře psychologie FSS (Holub, Telerovský), Katedře sociální práce FF UK (Probstová, Pěč) a psychologiích na NYU Prague (Dodds, Rodriguez) a PVŠPS (Jakubů, Poněšický). Z širších analytických kruhů vyučuje Vavrda na Katedře psychologie Pef UK a Hajný na adiktologii. Mikota a Kocourková v rámci IPVZ postgraduálně školí psychology a psychiatry v postgraguální specializační přípravě, Fulka je aktivní v rámci filosofického zpřístupnění lacanovské psychoanalýzy v rámci FHS UK. Většině vyučujících (z ČPS) jsem zaslal krátký dotazník s příslibem anonymity k osobním vyjádřením, kde jsem se ptal na zcela základní věci (kde a co vyučují, v jaké pozici, zda mohou vypisovat diplomová témata, jak vidí zájem studentů a co by doporučovali do budoucna). Většina vyučuje externě, případně v pozici odborných asistentů (jedna pozice docenta), dva z nich působí v oborových radách, většina poskytuje přednášky semestrální, buď přímo na téma psychoanalýzy či psychodynamické psychoterapie, nebo vyučují specifický předmět z pohledu psychoanalýzy (psychodynamické terapie). Tři mohou vypisovat diplomové práce, dva mohou získávat granty, dva vypisují disertační práce, tři napsali skripta pro svůj předmět, všichni publikují. Zájem o psychoanalýzu mezi studenty osciluje v rozmezí od nezájmu (pro domnělou překonanost či obstarožnost) přes kritiku, platonický zájem až po zájem o specifické rozdíly a odlišnosti psychoanalýzy od jiných terapií a přístupy k těžším patologiím. Vyučující se shodují na tom, že učení je třeba zpřístupnit přiměřeně a zejména oživit prostřednictvím videí, kazuistik, příkladů, hostů ve výuce, diskursivním stylem výuky (umění, literatura, filosofie a psychoanalýza, resp. psychoanalýza a jiné vědy o člověku). Do budoucna někteří navrhují pozvání studentů do Společnosti, případně na některé veřejné akce Společnosti. V této souvislosti bych zmínil úspěšný výsledek 1. Fenichelovské konference, na jejímž průběhu participovali studenti nejen jako hosté, ale i jako pořadatelé. Je také důležité připomenout, že menší část vyučujících je honorována tabulkově (zaměstnanci), větší komplikovaně (externisté), případně vůbec.

Jak často zdůrazňujeme, psychoanalýza v Československu přežila v undergroundu. Po období konsolidace, završené přijetím ČPS do IPA vidím jako důležité otevřít se dialogu s veřejností odbornou i laickou a vstoupit do společenského diskurzu. Psychoanalýza u nás nikdy nebude v praxi převládajícím směrem či akademickým establishmentem. Zároveň by však neměla být uzavřeným, elitářským klubem či nad nepochopením své výlučnosti žehrajícím spolkem. Domnívám se, že pro její důstojnou existenci, předávání poznatků a sebevědomé, prospěšné působení je důležité aspirovat nejen na účast při vysokoškolském vzdělávání a výchově nových profesionálů (analytiků či psychoterapeutů obecně), ale snažit se také o mezioborový dialog a vzájemné obohacování se i s jinými obory a vědami o člověku (a to nejen s neurovědami, ale i filosofií, antropologií, uměnovědnými obory aj.).

Jelikož vás dále nechci zatěžovat, rád bych vás vyzval k přechodu do otevřené diskuse nad dalšími osudy psychoanalýzy u nás. Na závěr si dovolím položit tři otázky k zamyšlení:

1) Má ČPS zájem na aktivní podpoře výuky psychoanalýzy (včetně výzkumu) na vysokých školách, nebo chce radši zůstat bokem takového dění?

2) Bylo by možné více posílit spolupráci mezi ČPS, vyučujícími a studenty. Jakým způsobem?

3) Je v ČPS zájem a ochota uvažovat v budoucnu o vytvoření čehosi, co by se pracovně mohlo nazývat např. „Centrum psychoanalytických studií“, bylo přiřazeno k některé z univerzit a spolupracovalo exkluzivně s ČPS?

Děkuji vám za pozornost.

Jiří Jakubů

Literatura

Barber, J. P., Muran, J. Ch. McCarthy, K. S., Keefe, J. R.: Research on Dynamic Therapies. In: Lambert, J. M. (Ed.): Bergin and Garfield´s Handbook of Psychotherapy and Behavior Change, 6th Edition. New York: Wiley, 2013, 443–494.

Freud, S. ( 1914/2002). K dějinám psychoanalytického hnutí.  In: Sebrané spisy svazek 10, Spisy z let 1913–1917. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2002, 55–108.

Freud, S. (1927/2007). Otázka analýzy prováděná laiky. Rozmluvy s nezaujatým pozorovatelem. In: Sebrané spisy svazek 14, Spisy z let 1925–1931. Praha: Psychoanalytické nakladatelství, 2007, 165–231.

Freud, S. (1926/1996 ). Proslov ke členům spolku B´NAI B´RITH. In: Sebrané spisy svazek 17, Spisy z pozůstalosti 1892–1938. Praha: Psychonalytické nakladatelství, 1996, 55–58.

Frosh, S. (2005). Hate and the „Jewish Science“. London: Palgrave Macmillan.

Gabbard, G. O. (2005). Dlhodobá psychodynamická psychoterapia. Základný text. Trenčín: Vydavateĺstvo F

Hermanns, L. M. (2011). The history of Psychoanalysis in Germany up to 1950 and it´s relationship to the IPA. In: Loewenberg, P., Thompson, N. L. (Eds.): 100 Years of the IPA. The Cenntenary History of the International Psychoanalytic Association. 1910–2010. Evolution and Change. IPA & Karnac Books: London, 47–61

Chapman, L. (2012). Evidence-Based Practice. Talking Therapies and the New Taylorism. Psychotherapy and Politics International, 10 (1): 33–44

Mahler, M. (Ed., 1997). Psychoanalýza v Čechách: sborník ze semináře ke 140. výročí narození Sigmunda Freuda. Praha: Nakladatelství Franze Kafky

Paris, J (2005). The Fall of an Icon. Psychoanalysis and Academic Psychiatry. University of Toronto Press.

Prochaska, J. O., Norcross, J. C (1999) Psychoterapeutické systémy. Průřez teoriemi. Praha: Grada.

Ratzinger, J. (1982). Úvod do křesťanství. Řím: Křesťanská akademie.

Schröter, M. (2008). The Dissemination of the Berlin Model of Psychoanalytic Training: A Sketch of the International Training Commission 1925–1938. Psychoanal. Hist., 10: 205–223

Tuckett, D. (2011). Inside and Outside the Window: Some Fundamental Elements in the Theory of Psychoanalytic Technique. Int. J. Psycho-Anal., 92: 1367–1390

Winter, S. (1999). Freud and the Institution of Psychoanalytic Knowledge. Stanford University Press

[1] Gabbard 2005, s. 48

[2] „Analytického třetího“ zde představuji v intencích D. Birksted-Breenové, resp. D. Tucketta (2011). Dle jejich pojetí je analytická situace setkáním dvou osob, analytika a pacienta, v kontextu teorie, která je oním „třetím“ v tomto setkání.

[3] Fundovanou kritiku tohoto přístupu, založenou na předpokladu, že opakovatelnost a statistická průkaznost je pravdou, předkládá např. Chapman (2012)

[4] Pochopitelně důvodů tohoto umenšování významu psychodynamických terapií je více, některé důvody velmi přehledně představují českým čtenářům Fonagy a Targettová či Mitchell a Blacková

[5] Šlo o přednášku K etiologii hysterie, přednesenou před Vídeňskou společností pro psychiatrii a neurologii

[6] Protižidovské postoje (manifestní či latentní) i pocity „uncanny“ vůči psychoanalýze označované za „židovskou vědu“, a které zejména v kontinentální Evropě hrály významnou roli, by vydaly na samostatnou studii. V tomto ohledu lze doporučit práci S. Froshe (2005).

[7] Jde o tzv. cvičnou analýzu, teoretické semináře (analogické k akademickému modelu vzdělávání) a novinku Berlínského institutu: tzv. kontrolní analýzu, což byla supervize prvního analytického případu zkušenějším kolegou. Mj. je také pozoruhodné, že funkce tréninkového analytika byla vytvořena speciálně pro Hannse Sachse, který se za tímto účelem do Berlína přestěhoval z Vídně. Podrobnější referenci uvádí Hermanns (2011) v publikaci vydané k stoletému výročí IPA.

[8] V rámci omezených možností se odvolávám pouze k této ilustraci: jistě by šlo najít v rámci Evropy další příklady (Francie, Skandinávie…).

[9] Paris, 2005

[10] Paris uvádí, že např. Harvardova univerzita se stala místem, kde „kralovala“ psychoanalýza. Opozicí jí byla Univerzita Johnse Hopkinse, Kolumbijská univerzita byla v pomyslném středu.

[11] Tato situace přetrvávala ještě v 70. letech. Nyní je situace přímo opačná: převažující část jsou výzkumníci v oblasti neurověd.

[12] Důvody jsou podrobně popsány jinde (např. Mahler 1997) a byly spíše historicko-politické, kulturně-společenské a nacionálně-jazykové.

[13] Vzpomínám si na první porevoluční přednáškový cyklus doc. Mikoty na FF UK v roce 1990 a nabitou posluchárnu studenty i vyučujícími.

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

two × 2 =