Psychoanalýza ve 21. století?

Psychoanalýza se tradičně spojuje pouze s Freudem a je často považována za zastaralou pseudovědu. V tomto textu autor ukazuje některé moderní aplikace psychoanalýzy a argumentuje, že i v současné zrychlené době může být svým důrazem na sebepoznání a na s tím spojenou hlubší změnou jedince velmi užitečným přístupem.

1. Úvod

Psychoanalýza bohužel v našich končinách nemá mezi lidmi nejlepší pověst a je poměrně častým terčem kritiky. Většina psychologů a studentů psychologie ji vnímá pouze jako zastaralou a neužitečnou pseudovědu spjatou se jménem Sigmund Freud a začátkem 20. století. Má vůbec v dnešní době psychoanalýza co nabídnout? Podle mého názoru ano.

2. O současné psychoanalýze

Na psychoanalýze je v dnešní době hodnotné, že v ní primárně nejde z její podstaty pouze o redukci symptomu, ale o hlubší ovlivnění osobnosti. Bere v potaz lidskou mysl v její komplexnosti a snaží se tedy svými intervencemi ovlivnit celého jedince. Symptom je zmírněn až sekundárně například v důsledku zvědomení zdánlivě nesouvisejícího vnitřního konfliktu[1]. Tímto způsobem se psychoanalýza snaží o dlouhodobější změnu. K té je také potřeba i dlouhodobější práce s frekvencí setkávání ideálně i několikrát týdně.[2]. Některé alternativní a ezoterické praktiky, ale i například jiné psychoterapeutické školy, se z pohledu psychoanalýzy svými metodami pouze pokouší najít „zkratku“, jak se co nejrychleji symptomů prostě zbavit. Tato změna však podle psychoanalytiků nebývá dlouhodobá a je pouze zakrytím jednoho projevu hlubšího problému. Psychoanalytici se orientují především na to, co je za symptomem. Dvě osoby mohou mít stejnou diagnózu deprese, ale u každého je tato deprese způsobena něčím jiným – u někoho to může být důsledek prožívaného životního selhání, u dalšího třeba nezpracované pocity viny k rodičům. A právě toto něco jiného, které je často neuvědomované, je předmětem psychoanalýzy.

Když už píšu o významu psychoanalýzy v dnešní době, tak se ve zkratce zmíním i o současné psychoanalýze. Jedním z největších rozdílů v klinické podobě psychoanalýzy je v současné době velký důraz na práci s takzvaným protipřenosem – to jest s pocity, které analytik v průběhu psychoanalýzy s klientem zažívá. Freud se pokoušel tyto pocity minimalizovat, dnes jsou brány jako užitečný zdroj informací, který zkušenému psychoterapeutovi výborně napovídá, co se mezi ním a klientem děje.

Poslední dobou je v psychoanalytickém světě časté propojování s jinými obory. Jihoafričan Mark Solms intenzivně publikuje o takzvané neuropsychoanalýze, která hledá paralely mezi hlubinnou subjektivní zkušeností popisovanou psychoanalýzou a moderními výzkumy z oblasti neurověd. Filosofující psychoanalytik Robert Stolorow z Kalifornie je zase známý svou aplikací heideggerovské fenomenologie a existencialismu na popis a léčbu traumatu. A skupina okolo významného britského psychoanalytika Petera Fonagyho se zabývá konceptem mentalizace, tedy schopností přiřazovat mentální stavy sobě a ostatním, který si vypůjčila z oblasti kognitivních věd. Na základě tohoto konceptu vytvořila podle empirických výzkumů jeden z nejefektivnějších programů na léčbu hraniční poruchy osobnosti. To vše v současné době patří do psychoanalýzy. Také je nutné dodat, že psychoanalýza je dnes spíše soubor mnoha teorií než jedna ucelená teorie. Mnoho z těchto směrů se dokonce vzájemně vylučuje a všechny tedy ze své podstaty nemohou být platné. Některé z psychoanalytických konceptů jsou dnes často používány pouze jako metafory. Já, abych byl upřímný, například nevěřím a nikdy jsem nevěřil v existenci takzvané závisti penisu. Zavrhnout však celý směr kvůli některým konceptům je podle mě něco podobného jako zavrhnutí celého oboru psychologie kvůli Watsonovu pojetí behaviorismu.

Co mají však různé psychoanalytické směry společné, je to, že se pokouší popisovat lidskou zkušenost do hloubky. Snad nic nemůže jít více do hloubky než naše vztahy s rodiči, partnery a blízkými lidmi a naše (často nevědomé) vzorce a emoce, které jsou součástí těchto vztahů. Cílem psychoanalýzy je dát smysl často nesrozumitelné a složitě prožívané zkušenosti jedince. To, o čem například někteří autoři píší knihy a jiní točí filmy, je hlavním předmětem psychoanalytického zkoumání.

3. Závěr

V tomto článku jsem se pokusil načrtnout některé současné podoby psychoanalýzy a popsat důvody, proč se domnívám, že i v dnešní době může být velmi užitečným psychologickým přístupem k člověku. Jedním z těchto důvodů je její orientace “za symptom” do hlubších zákoutí lidské mysli a fakt, že se vyhýbá zkratkám a zaměřuje se primárně na dlouhodobou změnu. V druhé polovině příspěvku jsem popsal psychoanalýzu jako stále se vyvíjející živý obor a zmínil jsem propojování současného psychoanalytického myšlení s oblastmi z okruhu neurověd, kognitivních věd a filosofie.

Poznámky pod čarou:

[1] Příklad vnitřního konfliktu: Osoba XY má z nějakého důvodu vztek na sourozence. Byla však vychovávána v konzervativní rodině, kde projevy hostility (id) vůči rodinným příslušníkům byly naprosté tabu (superego). Tento konflikt id vs. superego však je v jejím případě zcela nevědomý a potlačený a projevuje se pouze v určitých situacích nepochopitelnými panickými atakami (symptom). V průběhu úspěšné analytické terapie osoba XY může konflikt postupně zvědomit. To následně v ideálním případě povede k postupnému vymizení panických atak.
[2] Při častějším setkávání je větší prostoru pro rozvinutí vztahových vzorců, práci se sny a dalšími zdánlivě nedůležitými regresními obsahy mysli, přes které je však možné se dostat k hlubším částem osobnosti skrytým za jedincovou každodenní racionalitou.

Literatura:

Fonagy, P., Gergely, G., & Jurist, E. L. (Eds.). (2004). Affect regulation, mentalization and the development of the self. Karnac books.

Solms, M., & Turnbull, O. (2008). Mozek a vnitřní svět. Portál.

Stolorow, R. D. (2011). World, affectivity, trauma: Heidegger and post-Cartesian psychoanalysis. Routledge.

1 komentář

PŘIDAT KOMENTÁŘ

Please enter your comment!
Please enter your name here

15 − five =